„Chci ty zločiny zveřejnit,“ byla prý jediná motivace hlasu na druhém konci drátu, který vedl do německého deníku Süddeutsche Zeitung. Poslal toho tolik, že se v tom musela sebevětší redakce utopit. A tak byla aktivována novinářská spolupráce v 80 zemích světa, jaká také nemá obdoby.

Během měsíce tak bylo předáno 2,6 terabytu dat s 11,5 miliony vnitřních dokumentů panamské kanceláře Mossak Fonseca. Detailně popisují zakládání a funkci firemních skořápek a anonymních společností pro ty, kdo nechtějí, aby jim viděli do karet sousedé, občané, daňoví úředníci nebo kriminalisté.

Namočených je mnoho, ale nelze za ně považovat jen ty, kdo chtěli schovat peníze, které možná nepatří jim, ale veřejnosti a státním rozpočtům. Do stejné kategorie musíme zahrnout také ty, kdo na tom s nejvyšší profesionalitou spolupracovali. Proto nelze brát vážně tvrzení, že Panama je to nejhorší, co lze v nabídce daňových rájů najít. Uniklá data už rok chroupají počítače novinářských investigativních týmů a tak už se rýsují i vlastnosti celé kauzy. Byť veřejnost asi nejvíc zaujme koordinované zveřejňování jednotlivých jmen podle národních seznamů.

O kvalitě těch novinářských týmů moc nevíme. Na jednom pólu je třeba britský Guardian, který předtím odvedl obdivuhodnou práci při analýze bezpečnostních a diplomatických dokumentů z Wikileaks. Na druhém pólu je České centrum pro investigativní žurnalistiku s hrstkou studentů, kteří mají za sebou pár lekcí úvodního kurzu. Žádná velká jména, která se k tomuto náročnému oboru hlásí, tam nenajdeme.

Je to asi proto, že naši velmistři investigativní žurnalistiky nemohou nabídnout víc než ti studenti. Ani oni nedělají nic jiného, než že předají do tisku složky, které jim tu a tam přistanou na stole, protože někdo potřebuje někoho jiného důkladně osolit. Nejčastěji tam najdou omašličkovaný spis s policejními odposlechy dodaný advokáty nebo možná i někým zevnitř běžícího vyšetřování, snad aby varoval další namočené.