Proč to dělá? Nemá to být další nájezd na zdroje pro sociální stát? Možná, nevíme, jak se to vyvine. Ale může to být i opačně – mohlo by to zabrzdit rekordní rozpočtové schodky vznikající z nemravného rozkulačování veřejných zdrojů korupcí a předraženými zakázkami do kapes těch, kdo sami odmítají státu spravedlivě přispět.

Proč ČSSD podporuje „dluhovou brzdu“, kterou zakladatel portálu Eurointelligence.com Wolfgang Münchau označuje „za čiré bláznovství“? Münchau poukazuje na situaci extrémně zadlužených států, které vynucené tempo splátek strhává do krize, kdy dluhy naopak rostou. Vidí procyklický charakter takové politiky zejména směrem dolů, zesiluje pokles. Jenže Česká republika má opačný problém, vláda dělá dluhy v době růstu, a nejsou to dluhy z investic, které se časem zaplatí samy. Jsou to dluhy z nejrůznějších dárků privilegovaným skupinám a z neochoty zatížit určitou kategorii daňových subjektů spravedlivým podílem zdanění.

Kdyby platila, „dluhová brzda“, která činí věrohodnost snahy o vyrovnaný rozpočet přezkoumatelnou v Bruselu, v krajním případě u Evropského soudního dvora, tak by si s největší pravděpodobností vynutila nápravu excesů stávajícího systému. Typickým příkladem je neexistence progresívního zdanění, jak to zavedla Topolánkova daňová reforma, hájená s ideologickou zaslepeností vládou Petra Nečase.

Jak konstatoval minulý týden odborářský analytik Martin Fassmann na odborné debatě, která se odehrála v think-tanku Cesta, český daňový systém je teď nastaven tak, že automaticky generuje deficity na úrovni 200 miliard korun. Příklad z loňska nám to ukazuje jako na dlani. Schodek státního rozpočtu za rok 2011 byl podle předběžných odhadů 143 miliard korun, ale detailnější pohled na příjmovou stranu ukazuje, že příjmy byly o 62 miliard korun nižší oproti plánu. Tyhle peníze prostě Kalousek nedokázal vybrat.

Tento vývoj byl přitom patrný dlouhodobě, už v půli roku byl deficit příjmů asi 55 – 60 miliard korun. Nakonec se miliardy podařilo někde vyškrabat, ale tato díra nebyla náhodná, byla systémová. A dá se všude tam, kam se loni drsně sáhlo, sáhnout i příště? Těžko. Nemá smysl opakovat pokusy, jak koně odnaučit žrát…