Našel jsem je v blogu pařížského profesora sociální ekonomiky, který se jmenuje Michel Abhervé a píše pro server Alternatives Economique. Bohužel jen francouzsky.
Zákon o sociální a solidární ekonomice ESS, kterýž byl přijat po dost bouřlivém projednání v červenci 2013, je i na Francii novinkou. Představuje naplnění předvolebních slibů socialistů, byť jen částečné. Vedle jiných vymožeností, jako jsou alternativní měny, zavádí povinnou dvouměsíční lhůtu, kterou musí majitel poskytnout zaměstnancům v případě uvažovaného prodeje nebo převodu podniku.
Tuto informaci a lhůtu musí majitel zaměstnancům poskytnout i v případě, kdy nad podnikem ztrácí kontrolu, například kvůli hrozícímu bankrotu.
Z původních slibů sice vyznívalo, že zaměstnanci dostanou předkupní právo, ale to se nakonec nepodařilo prosadit. Dostanou tedy aspoň právo být včas informováni a zvláštní lhůtu, kdy si mohou připravit vlastní nabídku a využít k tomu odborné i finanční pomoci odborů, hospodářských komor, regionální a místní správy a dalších partnerů.
Zákon ESS zavádí toto právo i pro malé podniky, které mají méně než 50 zaměstnanců. To je podstatná okolnost, protože menší podniky nemusejí mít závodní rady. Tam, kde závodní rady mají, tam je pochopitelně informace o prodeji podniku dostupná v předstihu i jinými mechanismy.
Nicméně zákon ESS tuto praxi sjednotil a stanovuje, že tam, kde by nebyla dvouměsíční lhůta pro zaměstnance dodržena, bude prodej podniku zrušen.
Přihlásit se mohou skupiny i jednotlivci, ale zákon zároveň klade podmínku, aby aspoň jeden ze zájemců splňoval kvalifikační předpoklady pro vedení daného podniku. Zaměstnanci se mohou případně svého práva vzdát, a když to udělají dříve než do dvou měsíců, lhůta se pochopitelně zkrátí. Ale čeká se až na toho posledního.
Zákon neplatí pro převody v rodině, dědictví nebo pro sadu vyjmenovaných případů, které jsou v rukou soudu.
Nápad inspiroval také britské labouristy. Dali si do volebního manifestu trochu mlhavý slib, že budou hledat cestu jak umožnit i v Británii něco podobného, zejména převzetí podniku družstvem zaměstnanců.
Teď mají labouristé jiné starosti po největší volební porážce v historii, ale pokud by východiskem byla levicová radikalizace, jak některé zprávy naznačují, nápad se znovu hodí.
Ve Francii provázela zákon bouřlivá debata a vládní návrh nakonec ve sněmovně prošel až s řadou změn. Vedle oné lhůty nic dalšího nenařizuje, vlastníci se mohou zařídit podle svého uvážení. Přesto byl pravicí označován za bolševizační. Levici se to naopak zdálo zoufale málo. Ale našly se i konstruktivní hlasy, na které upozorňuje profesor Abhervé.
Francois Longerinas ze Strany levice (Parti de Gauche) považuje za důležité, že bylo zdůrazněno už samotné téma přejímání podniků zaměstnanci. Je to poprvé, kdy se něco takového objevuje v textu zákona. Je to obzvlášť důležité pro ty, kdo už předtím improvizovaně něco podobného zkoušeli. Jejich praxe je tak zákonem oceněna a nabídnuta jako příklad.
Některým zaměstnaneckým družstvům se dařilo procházet krizí lépe než běžným podnikům. To zvyšuje důvěryhodnost tohoto řešení, zdůrazňuje Longerinas. Posouvá to veřejnou debatu ke smyslu podniku, kterým jsou výrobky a užitek. Levice zároveň dostává nástroj jak podpořit rozptýlené skupinky zaměstnanců, kteří bojují o naplnění humánnější alternativy ke kapitalismu.
Zákon zatím nezavazuje stát, aby v těchto pokusech aktivně pomáhal. Ale ani tomu nebrání, spíše svým pojetím sociální a solidární ekonomiky k pomoci podněcuje. V některých regionech už je finanční podpora zavedena. Třeba v Pays de la Loire, v pařížském regionu (Ile-de-France) nebo v Rhone-Alpes při budování kapitálu zaměstnanců poskytne Regionální rada na každých 1000 euro vkladu dalších 5000 euro formou půjčky.
Stát má nepoměrně větší možnosti a měl by jich využít, soudí Longerinas. Sektor sociální a solidární ekonomiky představuje desetinu národního hospodářství, avšak získal zatím jen jedno procento úvěrů z Veřejné investiční banky, další instituce ESS, která byla vytvořena pro levné financování protikrizových opatření.
V debatě kolem zákona ESS je rozebírán také ekonomický význam včasného varování – podnik pak může být převeden, dokud je zdravý, nemusí se vyčerpávat vleklým směřováním k bankrotu. Z hlediska státního zájmu jde zejména o záchranu pracovních míst. Současně nabízí výhodu osobám, které mají vnitřní informace. To nabízí větší šanci najít řešení spojené se zachováním provozu.
Soutěžit budou nejspíš s těmi, kdo by podnik zavřel, pozemky prodal a provoz převezl do Somálska či Bangladéše.
Nakonec je tu ještě jedna okolnost, která zaměstnance zvýhodňuje. Hrozba zavření podniku a společné plány stmelí zaměstnance, odbory a vedení, dají je dohromady. Převzetí podniku zaměstnanci proto může fungovat, dokonce lépe než obvyklá řešení.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Zákon o sociální a solidární ekonomice ESS, kterýž byl přijat po dost bouřlivém projednání v červenci 2013, je i na Francii novinkou. Představuje naplnění předvolebních slibů socialistů, byť jen částečné. Vedle jiných vymožeností, jako jsou alternativní měny, zavádí povinnou dvouměsíční lhůtu, kterou musí majitel poskytnout zaměstnancům v případě uvažovaného prodeje nebo převodu podniku.
Tuto informaci a lhůtu musí majitel zaměstnancům poskytnout i v případě, kdy nad podnikem ztrácí kontrolu, například kvůli hrozícímu bankrotu.
Z původních slibů sice vyznívalo, že zaměstnanci dostanou předkupní právo, ale to se nakonec nepodařilo prosadit. Dostanou tedy aspoň právo být včas informováni a zvláštní lhůtu, kdy si mohou připravit vlastní nabídku a využít k tomu odborné i finanční pomoci odborů, hospodářských komor, regionální a místní správy a dalších partnerů.
Zákon ESS zavádí toto právo i pro malé podniky, které mají méně než 50 zaměstnanců. To je podstatná okolnost, protože menší podniky nemusejí mít závodní rady. Tam, kde závodní rady mají, tam je pochopitelně informace o prodeji podniku dostupná v předstihu i jinými mechanismy.
Nicméně zákon ESS tuto praxi sjednotil a stanovuje, že tam, kde by nebyla dvouměsíční lhůta pro zaměstnance dodržena, bude prodej podniku zrušen.
Přihlásit se mohou skupiny i jednotlivci, ale zákon zároveň klade podmínku, aby aspoň jeden ze zájemců splňoval kvalifikační předpoklady pro vedení daného podniku. Zaměstnanci se mohou případně svého práva vzdát, a když to udělají dříve než do dvou měsíců, lhůta se pochopitelně zkrátí. Ale čeká se až na toho posledního.
Zákon neplatí pro převody v rodině, dědictví nebo pro sadu vyjmenovaných případů, které jsou v rukou soudu.
Nápad inspiroval také britské labouristy. Dali si do volebního manifestu trochu mlhavý slib, že budou hledat cestu jak umožnit i v Británii něco podobného, zejména převzetí podniku družstvem zaměstnanců.
Teď mají labouristé jiné starosti po největší volební porážce v historii, ale pokud by východiskem byla levicová radikalizace, jak některé zprávy naznačují, nápad se znovu hodí.
Ve Francii provázela zákon bouřlivá debata a vládní návrh nakonec ve sněmovně prošel až s řadou změn. Vedle oné lhůty nic dalšího nenařizuje, vlastníci se mohou zařídit podle svého uvážení. Přesto byl pravicí označován za bolševizační. Levici se to naopak zdálo zoufale málo. Ale našly se i konstruktivní hlasy, na které upozorňuje profesor Abhervé.
Francois Longerinas ze Strany levice (Parti de Gauche) považuje za důležité, že bylo zdůrazněno už samotné téma přejímání podniků zaměstnanci. Je to poprvé, kdy se něco takového objevuje v textu zákona. Je to obzvlášť důležité pro ty, kdo už předtím improvizovaně něco podobného zkoušeli. Jejich praxe je tak zákonem oceněna a nabídnuta jako příklad.
Některým zaměstnaneckým družstvům se dařilo procházet krizí lépe než běžným podnikům. To zvyšuje důvěryhodnost tohoto řešení, zdůrazňuje Longerinas. Posouvá to veřejnou debatu ke smyslu podniku, kterým jsou výrobky a užitek. Levice zároveň dostává nástroj jak podpořit rozptýlené skupinky zaměstnanců, kteří bojují o naplnění humánnější alternativy ke kapitalismu.
Zákon zatím nezavazuje stát, aby v těchto pokusech aktivně pomáhal. Ale ani tomu nebrání, spíše svým pojetím sociální a solidární ekonomiky k pomoci podněcuje. V některých regionech už je finanční podpora zavedena. Třeba v Pays de la Loire, v pařížském regionu (Ile-de-France) nebo v Rhone-Alpes při budování kapitálu zaměstnanců poskytne Regionální rada na každých 1000 euro vkladu dalších 5000 euro formou půjčky.
Stát má nepoměrně větší možnosti a měl by jich využít, soudí Longerinas. Sektor sociální a solidární ekonomiky představuje desetinu národního hospodářství, avšak získal zatím jen jedno procento úvěrů z Veřejné investiční banky, další instituce ESS, která byla vytvořena pro levné financování protikrizových opatření.
V debatě kolem zákona ESS je rozebírán také ekonomický význam včasného varování – podnik pak může být převeden, dokud je zdravý, nemusí se vyčerpávat vleklým směřováním k bankrotu. Z hlediska státního zájmu jde zejména o záchranu pracovních míst. Současně nabízí výhodu osobám, které mají vnitřní informace. To nabízí větší šanci najít řešení spojené se zachováním provozu.
Soutěžit budou nejspíš s těmi, kdo by podnik zavřel, pozemky prodal a provoz převezl do Somálska či Bangladéše.
Nakonec je tu ještě jedna okolnost, která zaměstnance zvýhodňuje. Hrozba zavření podniku a společné plány stmelí zaměstnance, odbory a vedení, dají je dohromady. Převzetí podniku zaměstnanci proto může fungovat, dokonce lépe než obvyklá řešení.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
