Samozřejmě, že nás zajímají medaile, ale dosavadním vrcholem zpravodajství z olympiády v jihokorejském Pchjongčchangu bylo sobotní setkání prezidenta Mun Če-ina s formálním prezidentem KLDR Kim Jong-namem a sestrou severokorejského generálního tajemníka, zhruba třicetiletou Kim Jo-čong. Na Munovi bylo vidět, že mu na setkání záleží. Není divu, celá tíha zmírňování rizika bezprostřední zničující války leží hlavně na něm.

Americký viceprezident Mike Pence, také v dějišti olympiády, je naladěn poněkud jinak. Marně se pokouší připomínat, že USA jsou přece důležitější. Po setkání prezidenta Muna se severokorejskou vrcholnou delegací reagoval slovy, že po olympiádě se musíme vrátit k těm nejtvrdším sankcím vůči KLDR.

To usnadňuje pochopit Munovu odpověď na ručně psané pozvání severokorejského vůdce Kim Čong-una k návštěvě KLDR. Když mu je při setkání Kimova sestra předala, řekl: „Musíme pro to vytvořit podmínky.“

Mun ví, že Američané se teď budou chtít vrátit k rozsáhlým společným manévrům, které byly po dobu olympiády jen odloženy a na které KLDR reaguje jako na nácvik invaze. Proto se i z její strany opakují demonstrace síly, jako jsou testy raket a jaderné zkoušky. A USA se na to chystají odpovědět „rozbitím nosu“, tedy preventivním úderem proti severokorejským strategickým zařízením.

Jenže Jižní Korea ví i to, co by následovalo pak. Ničivá válka by se přenesla i na její stranu a oběti by se počítaly v milionech. To prostě nelze připustit. Všem je jasné, že další válka na Korejském poloostrově není možná. Jen ve Spojených státech se to zatím nesmí nahlas říkat. Všichni tam stojí v zákrytu, aby na sebe zbytečně neupozornili, a ukázněně řinčí zbraněmi. Jak to zabrzdit?