Z této krize neviňme Řecko, píše americký ekonom Mark Blyth v analýze na webových stránkách nové denní služby váženého tlustého magazínu Foreign Affairs. Kořeny krize je třeba hledat úplně jinde a spočívají v architektuře evropského bankovnictví, které sáhlo po euru jako po levné cizí měně. Využilo prudkého snížení úroků na evropské periferii a uměle tak nafukovalo své bilance způsobem, který by byl nepřijatelný dokonce i v USA.

Během prvního desetiletí existence eura tak evropské banky nastřádaly velký objem úvěrů a dalších aktiv, o jejichž splácení vznikly pochybnosti. V terminologii BIS (nikoliv českých zpravodajců, ale basilejské Banky pro mezinárodní vypořádání, „centrální banky centrálních bank“) se používá výraz „impaired assets“ (IA), aktiva snížené hodnoty. Takových IA měly roku 2010 francouzské banky za 465 miliard euro a německé banky dokonce za 493 miliard euro. V Řecku byl jen malý zlomek tohoto problému, už proto, že Řecko tvoří pouhá dvě procenta HDP eurozóny. Jeho veřejný sektor se sice topil v problémech, schodek státních financí činil 15 procent HDP, ale pořád nešlo o víc než o pouhých 0,3 procenta HDP eurozóny.

Malé věci řešme rukou mávnutím, zní poučení z písně o Škrholovi, který se sukovicú mohutnú ožene po vose na králově nose. Záhada, proč se toto poučení nechytlo, hledá vysvětlení. Že by bankéři neměli na předplatné do Semaforu a české ministerstvo kultury se nepokusilo o vstřícný krok? Vážnější důvod mohl spočívat v tom, že starosti vyvolávalo nikoliv Řecko, ale chování zmíněných bank. Ty rychle narostly na dvojnásobek za použití postupů, které zvýšily jejich zranitelnost. Největší evropské banky užívaly k dolování zisku dvakrát větší páku než americké banky systémového významu, kde selhání prostě nelze dopustit („too big to fail“).