Z této krize neviňme Řecko, píše americký ekonom Mark Blyth v analýze na webových stránkách nové denní služby váženého tlustého magazínu Foreign Affairs. Kořeny krize je třeba hledat úplně jinde a spočívají v architektuře evropského bankovnictví, které sáhlo po euru jako po levné cizí měně. Využilo prudkého snížení úroků na evropské periferii a uměle tak nafukovalo své bilance způsobem, který by byl nepřijatelný dokonce i v USA.
Během prvního desetiletí existence eura tak evropské banky nastřádaly velký objem úvěrů a dalších aktiv, o jejichž splácení vznikly pochybnosti. V terminologii BIS (nikoliv českých zpravodajců, ale basilejské Banky pro mezinárodní vypořádání, „centrální banky centrálních bank“) se používá výraz „impaired assets“ (IA), aktiva snížené hodnoty. Takových IA měly roku 2010 francouzské banky za 465 miliard euro a německé banky dokonce za 493 miliard euro. V Řecku byl jen malý zlomek tohoto problému, už proto, že Řecko tvoří pouhá dvě procenta HDP eurozóny. Jeho veřejný sektor se sice topil v problémech, schodek státních financí činil 15 procent HDP, ale pořád nešlo o víc než o pouhých 0,3 procenta HDP eurozóny.
Malé věci řešme rukou mávnutím, zní poučení z písně o Škrholovi, který se sukovicú mohutnú ožene po vose na králově nose. Záhada, proč se toto poučení nechytlo, hledá vysvětlení. Že by bankéři neměli na předplatné do Semaforu a české ministerstvo kultury se nepokusilo o vstřícný krok? Vážnější důvod mohl spočívat v tom, že starosti vyvolávalo nikoliv Řecko, ale chování zmíněných bank. Ty rychle narostly na dvojnásobek za použití postupů, které zvýšily jejich zranitelnost. Největší evropské banky užívaly k dolování zisku dvakrát větší páku než americké banky systémového významu, kde selhání prostě nelze dopustit („too big to fail“).
Mluvme tedy o problému německých a francouzský bank, které by musely řecké ztráty pokrýt prodejem státních dluhopisů držených jako kolaterál. A co by se stalo, kdyby takovou ránou zahltily trh, který se teprve vzpamatovával z mrtvice roku 2009? Ztráty někdejší chlouby evropského bankovnictví se násobí, vkladatelé se děsí, běží si pro peníze, a ti pomalejší už nedostanou nic.
Vosa na králově nose tak bzučela docela zlověstně. Proto vznikla „trojka“ věřitelských institucí s hlavním slovem Mezinárodního měnového fondu, sáhla po sukovici záchranného programu z peněz daňových poplatníků a mohutně s ní šlehla do Řeků. Evropskému trhu zásah trojky pomohl. Přinesl zklidnění, dluhopisy znovu začaly přibírat na váze, požadované výnosy klesly a nízké úrokové míry mohly posloužit jako měnový stimul pro ochablé evropské hospodářství.
Až na to řecké. Mohli bychom také mluvit o beránku, který byl vyhnán z Jeruzaléma do jordánské pouště i se všemi hříchy světa. Řecko bylo vyhnáno do ekonomické pouště, kde čtvrtina práceschopného obyvatelstva nemá do čeho píchnout, během tří let se vypařila podstatná část HDP a dnes představuje jen 1,7 procenta eurozóny. To je ta vyhublá ekonomika, která má po dalším okleštění obsloužit násobně vyšší dluh.
Je skutečně záhada, proč nad tak jednoduchou věcí jeden summit střídá druhý, plány a návrhy létají sem a tam, a to vše pro pouhých sedm miliard euro s okamžitou splatností. Bez dohody se ve hře ocitne 320 miliard euro, ale to je jen podlážka domečku z karet. Zkuste si představit, co by se stalo, kdyby takový kolos hodil vlnu a lidé přestali číst uklidňující komentáře, že přece o nic nejde, to jen tam nějací blázni někde v Řecku. Až si všichni uvědomí, že na hlavu nám letí také Ukrajina, v Číně se sype kapitálový trh a Spojené státy se chtějí bránit zvyšováním úrokových sazeb, aby přilákaly vyplašený kapitál. Najednou bude lepší mít řádku brambor než účet v bance.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
