Bratrská pomoc Řecku je postavena na principu, co tě nezabije, to tě posílí. Odpis dluhu je výslovně vyloučen. Fiskální pravidla musí být nastavena tak, že při horším vývoji rozpočtu jsou škrty automatické. Legislativní návrhy smějí být zveřejněny až po projednání s věřiteli. Všechno, co bylo řeckým parlamentem přijato v rozporu s dohodami předchozích vlád, bude zrušeno. Hospodářské podmínky se zhoršily, proto musí být úsporná opatření zpřísněna. Přírůstek dluhu se ztrojnásobí proti předpokládaným 27 miliardám euro až na 86 miliard euro. Ale pozor – zdaní se loďaři. A bohaté ostrovní rezorty. Otevře se provozování trajektů dalším zájemcům. To je útok na oligarchy, před kterými byly samotné Athény bezmocné.
Nikdo nikoho k ničemu nenutí. Kdyby se z oblohy snášeli parašutisté nebo v ulicích spokojeně vrkaly tanky, parlament by nebyl třeba. Ale nic takového se nestalo, parlament smí jednat a musí všechny dohodnuté reformy schválit do tří dnů. Noční jednání dohoda nevylučuje.
Proč tedy do toho Tsipras šel? Mám odvážnou teorii - jedině touto cestou si dokáže poradit s řeckými oligarchy a klientelistickými sítěmi, které by pohltily jakékoliv další peníze.
Nejdůležitější věta kapitulační dohody, se kterou se řecká delegace odplazila po celonočním jednání ráno 13. července z Bruselu, zní, že do 15. července, tedy hned, musí být v parlamentu schváleno „očištění systému daně z přidané hodnoty a rozšíření daňového základu pro zvýšení rozpočtových příjmů“.
Skoro se chce připomenout, že Němci u nás kdysi zavedli hned, ze dne na den, jízdu v pravé části vozovky. Británii už se dobít nepodařilo, proto tam dodnes uskakují před Evropany, kteří používají tu správnou stranu.
Hned toho musí být hodně. Patří sem penzijní reforma (penalizace předčasných odchodů do důchodu, zákaz schodku, který vznikal odčerpáváním pojistného na běžné potřeby státního rozpočtu). Hned za tím je prosazení nezávislosti statistického úřadu (čemu pak věřit, když nemám statistiky, které si sám falšuji??). Dále zprovoznění Fiskální rady (bizarního nápadu EU, do kterého se také hrneme, a sice že v případě slabších příjmů se bude rozpočet automaticky krátit mimo vliv vlády a parlamentu, jen podle vzorce, který vymyslí parta nějakých šílených akademiků).
Za týden musí být přijat nový Občanský soudní řád, aby vzniklo aspoň tušení, co se dá od soudů očekávat (dohoda zdůrazňuje hlavně zrychlení a zlevnění řízení). A konsolidační banka podle pravidel Bankovní unie a s podporou Evropské komise (hlavně při posuzování potřeb rekapitalizace bank). A depolitizace státní správy.
Svéprávnost vlády je zrušena:
„Vláda musí konzultovat všechny legislativní návrhy z oblasti dohody v odpovídajícím předstihu a dosáhnout dohody s Institucemi (čti: MMF, Evropskou komisí, ECB, možná i radou ministrů financí eurozóny apod.), než je zveřejní nebo předloží parlamentu.“
Euro Summit prý potěšil záměr, že řecká vláda o takovou „technickou pomoc“ Evropskou komisi sama požádá (jak se píše v dohodě). Vzniká však dojem, že řecká vláda se chce za tuto pomoc schovat, protože jí umožní udělat věci, na které sama prostě nestačí. Například zdanit loďaře. Už řvou.
http://www.hellenicshippingnews.com/greek-shipping-industry-frets-over-higher-taxes/
Jedná se jen o využití nezáměrného vedlejšího efektu bruselských dohod? Když se v Afgánistánu zjistí, že ve vesnici by mohl být nějaký nepřátelský ozbrojenec, vypálí se raději dronem celá, to jsou „nezáměrné škody“, které by nevznikly, kdyby tam ta vesnice nebyla. Věřme proto i v nějaké to „nezáměrné dobro“. Nebo záměrné, kdo se má v těch politicích vyznat.
Avšak tam, kde vidíme nářez (s výchovným cílem, samozřejmě), nelze o jeho záměrnosti pochybovat. Tak lze vyhodnotit povinnost sestavit hodnotná aktiva za 50 miliard euro a vložit je do privatizačního fondu, který sice bude sídlit v Řecku (jak si Tsipras libuje), ale bude „pod dohledem relevantních evropských Institucí“. Polovina výnosů privatizace půjde na rekapitalizaci bank, čtvrtina na „snížení poměru zadlužení k HDP“ a čtvrtina na investice. Pružná formule možná dovolí investovat víc, pokud by to přineslo rychlejší růst a zlepšování zmíněného poměru zadlužení nikoliv snižováním dluhu, ale zvýšením HDP. Formule tak naznačuje představu, že Řecko by mělo zkusit japonský model a z dluhů „vyrůst“.
Ale napřed by mělo trochu trpět. Dohodě předcházelo pobouření, že Řecko se chystá k poslednímu zoufalému kroku, kterým je hrozba aktivním rozkýváním eurozóny. Potvrzuje to Yanis Varoufakis, který odešel z funkce ministra financí těsně před referendem 5. července, v rozhovoru pro levicový britský týdeník New Statesman.
Bývalý ministr uvádí, že ve vládě narazil svým přístupem k Evropské centrální bance. Konkrétně šlo o jeho návrh reakce na poslední krok ECB, která zastavila poskytování další hotovosti řeckým bankám. Řecká vláda nakonec rozhodla o tom, že banky budou od 29. června zavřeny, protože převládla obava, že přijdou o poslední peníze v „závodech do banky“, jak zní výstižný anglický výraz bank run.
Varufakis to nechtěl tak snadno vzdát a navrhoval jednostrannou odpověď ve třech krocích: Vydat místo peněz státní směnky (IOY – potvrzení „já ti dlužím“), jinými slovy „státovky“ místo „bankovek“, dále použít staré zmrazené výnosy ze státních dluhopisů u Evropské centrální banky, kde sloužily jako zástava za poskytování hotovosti, a nakonec převzít úplnou kontrolu nad centrální Bankou Řecka a držet ji tak mimo dosah BCE. Tím by nepochybně zahájil odchod Řecka z eurozóny, ale neexistuje žádný právní nástroj, jak k tomu členskou zemi přinutit. Jednalo by se tedy o zastrašovací kroky dlužníka, které by měly vynést lepší vyjednávací pozici s věřiteli.
Varoufakis navrhoval tento postup opakovaně ve dnech před referendem, ale vláda prý nakonec dospěla k závěru, že vůle lidu, ono případné NE v referendu, nesmí být použita k vystupňování odporu, ale má být základem vstřícných krků.
Z Varoufakisova vyjádření se zároveň dozvídáme, že Řecku byl na ministerských i vrcholných jednáních vnucován program, který šel dál, než navrhovala „trojka“. A to ještě neznal výsledek z 13. července, rozhovor byl pořízen předtím.
Řeckou krizi bychom proto možná měli posuzovat ještě z jiného hlediska. Byla to zástupná válka mezi vládami a mezinárodními strukturami, ve které Řecko nabídlo dobrou příležitost k urychlení hry.
Tato válka propukla už roku 2008, na začátku finanční krize Západu, kdy se ukázalo, že neschopná Evropská komise nedokáže držet krok s prudkým vývojem událostí. Její nesmyslné požadavky na dodržování maastrichtských kritérií a šermování potenciálními sankcemi vůči Německu či Francii byly prostě k smíchu.
Bezmocný byl i Evropský parlament, který si vystačil se svými vnitřními spory a vnější svět vůbec nepotřeboval.
Jako jediný funkční nástroj proto vyzněla Evropská rada, vrcholná schůzka všech členů EU, kde mají rozhodující slovo Němci. Pro záchranu bankovního systému vymyslela postup, který obešel smlouvy Evropské unie zakazující přímou pomoc členskému státu. Pomoc byla vyjednána jako balík bilaterálních dohod mezi zeměmi, které pomoc poskytují (fakticky šlo jen o vládní garance), a zeměmi, kterým byla pomoc určena.
Teprve dodatečně se pak začaly vytvářet evropské stabilizační mechanismy s jejich právním zakotvením do Lisabonské smlouvy. A prosadila se pravidla dvourychlostní Evropy, ustavení funkční skupiny zemi se společnou měnou, s předsedou a vlastním programem, která postupně převzala vedení nad celu EU a odsunula nečleny na vedlejší kolej.
Když se pak bankovní a finanční krize přenesla do hospodářské oblasti, byla bezmoc děravých unijních institucí ještě zřetelnější. Tady už fungovaly pouze jednostranné kroky jako německé „šrotovné“. Na druhou stranu, slabiny jednostranného národního rozhodování ukázalo Česko, kde se Topolánkovi a Kalouskovi podařilo překlopit 15 procentní růst z roku 2008 do 9 procentního poklesu HDP roku 2009 (ve směnném kurzu EUR), což nedokázalo ani Řecko, a to jak v krizi, tak v letech, kdy na něm „trojka“ klečela.
http://vasevec.parlamentnilisty.cz/ekonomika/zbynek-fiala-pravda-lez
Výsledek jednání o Řecku naznačuje, že je dobojováno. Teď je na řadě problém s uprchlíky, se kterým se musí něco udělat, než začne jednání o odchodu rozpadlé Británie z EU. Ve skrytu možná vypukne tlak na Itálii a Španělsko, aby se voliči zmasírovali ještě předtím, než dostanou ten bláznivý nápad a zvolí si také levicovou vládu. Ale oni to možná udělají a všechny stávající dohody zpochybní, tak jako finanční krize zpochybnila smlouvy o EU. Dějiny jsou prevít, nedají si poradit.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
