Zbyněk Fiala: Taky trochu té svobody

Lze souhlasit s úvahou, že nemá smysl vkládat peníze tam, kde je někdo okamžitě ukradne. Ale jen z toho, že se nekrade, chleba nevznikne. Podpora exportu je taky dobrá, ale přinese jen zisky, žádná pracovní místa. Potřebujeme nejen pořádek, ale taky trochu té svobody, aby lidi, kterým stejně nikdo nic nenabídne, se mohli živit sami. Ne po jednom, společně, v sociálních a svépomocných družstvech.

Když se teď s trochou časového odstupu začteme do vládního prohlášení, vidíme, že je soustředěno na hledání děr, kudy ze státních financí teče. Vedle toho se horečně hledají možnosti, jak dočerpat maximum z evropských fondů, ale rychle není totéž, co smysluplně a efektivně. Promyšlenější projekty by měly přilákat pobídky pro přímé zahraniční investice. Mají sledovat vyšší přidanou hodnotu a vysokou konkurenceschopnost. Ta však pomůže jen lepším číslům ve výkazech a vyšším dividendám do zahraničí, nová pracovní místa nepřinese.

Už jsme tu porovnávali čísla ČSÚ o českém exportu, ze kterých vyčteme, že od roku 2008 vzrostl v běžných cenách o 30 procent, ale ani takový obrovský skok produkce nedokázal pohnout s nezaměstnaností. Také čerstvá makroekonomická predikce ministerstva financí počítá letos s nepatrně vyšším hospodářským růstem o 1,7 procenta, než předpovídala v lednu (1,4), ale celkový očekávaný přírůstek zaměstnanosti zůstává na zanedbatelné úrovni (0,2 %).

Potenciální událostí dne bylo zveřejnění jednoho mezinárodního strategického dokumentu, ale prošel spíše bez povšimnutí. Je to další část zprávy Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC). Z předchozích částí už víme, že oteplování bude rychlejší a k vyšším teplotám, než vědci očekávali před několika lety. Jsou tu navíc divoké karty. Jednou je vliv hlubokých vod v severních oceánech, který zřejmě pohltil víc tepla a zmírnil vývoj povrchových teplot v posledním desetiletí. To se může otočit. Druhou je pak roztávání permafrostu pod severním polárním kruhem, kterým se uvolňuje do ovzduší metan, plyn, který má dvacetkrát vyšší skleníkový efekt než oxid uhlíku.

V Česku se to řeší bezstarostným moudrem, že my to nevytrhneme. Ale nejsme sami. Produkce skleníkových plynů za poslední desetiletí díky asijské poptávce vzrostla. Uvedená část zprávy IPCC, která je věnována zmírňování klimatických změn, však zjišťuje taky jeden obrovský úspěch. Spočívá v tom, že nejrůznější nízkouhlíkaté nebo bezuhlíkaté technologie, které byly ještě před deseti lety beznadějně drahé, jsou nyní ve stádiu komerční zralosti a cenově konkurují tradičním postupům.

Zpráva zároveň obsahuje varování před obrovskou chybou, kterou by teď představoval rozvoj infrastruktury a produktů, které společnost dlouhodobě svazují s vysokými emisemi skleníkových plynů. Společnost si na to zvykne, a pak se to bude odstraňovat jen obtížně a s obrovskými náklady. Jenže nic jiného nezbyde, až se stále větší část planety začne měnit v neobyvatelné peklo. To zesiluje význam včasných ambiciózních alternativních kroků, které hned o začátku zátěž naopak snižují. Tyto alternativní cesty však nemusí znamenat ztrátu hospodářského tempa, možná spíše naopak.

V Praze nedávno proběhla prezentace projektu Zero Carbon Britain, výroční výstup z výzkumu britského nevládního Centra pro alternativní technologie. Bezuhlíková Británie je podle tohoto zdroje dosažitelná už se současnými technologiemi. Ekonomika by dále rostla - ale jinak. Přibylo by 1,5 milionu pracovních míst. Společnost by byla zdravější a spokojenější, prostředí čistší, příroda pestřejší. Jedli bychom méně masa. Upustili bychom od mnoha cest na velké vzdálenosti. Ale zbavili bychom se dnešních odpudivostí domácího prostředí, takže by nám to tolik nechybělo.

Pokud jde o to maso, Británie je pokryta vedle betonu hlavně pastvinami. Větší potravinová soběstačnost se proto neobejde bez přeměny části pastvin na pole s obilím. Velké plochy zemědělské půdy chtějí věnovat také energetickým plodinám, zejména rychle rostoucímu dřevu. U nás bychom asi postupovali jinak. Energetických plodin máme nadmíru (ale většina té řepky je na vývoz). Naopak živočišná výroba nám chybí, zejména její klíčový prvek pro ochranu půdy – mrva.

Jedno však má život v bezuhlíkaté budoucnosti společné - bude bezpečnější, protože bude méně závislý na centrálních zdrojích. Bude to návrat k lokální soběstačnosti. Zdá se, že lidé budou svobodnější. Nebo aspoň uvidí tu šanci, a pak to bude dost konfliktní.

Vraťme se k domácí ekonomice. Zatím je zahleděna spíš zpátky.

Množí se úvahy, jak vytvořit pracovní místa po regiony s vysokou nezaměstnaností. Rychlí spasitelé nabízejí práci ještěrkářů v halách s nekonečnými regály Amazonu. Vizionáři sázejí na nejrůznější pyramidy typu průplavů Atlantik – Holešov – Pacifik, kde by se uplatnily stovky mohutných bagrů s agenturními pracovníky z Mongolska, a samozřejmě miliony českých daňových poplatníků.

Pracovní místa však mohou vznikat i sama, pokud se lidem umožní, aby se mohli nějak živit. Moc objevné to není, jen zapomenuté. Zejména tam, kde nic není a kromě rozvojových plánů a prázdných technoparků ani nic nevznikne, by se lidé mohli živit tím, čím se živily celé generace před nimi - výrobou vlastních potravin, obstaráváním vlastního bydlení, vlastních energií, nejrůznějších základních služeb a potřeb. Rozdíl je jen v tom, že teď už to nemusí být taková dřina. Technika i hospodářské metody pokročily. Pro ty, kdo nemají nic, je to alternativa.

Samozřejmě, do začátku musí dostat pomoc. Kdyby se na ně dal jen zlomek toho, co teče z evropských fondů a míří do investičních pobídek, změní to život velké části obyvatelstva. Potřebují půdu a stavební parcely. Potřebují program na revitalizaci opuštěných hospodářských objektů. Potřebují strategické plány na výstavbu infrastruktury, které myslí i na přepravní potřeby na krátké vzdálenosti, nejen na co nejrychlejší profrčení kamionů republikou. A taky na energetické potřeby uživatelů malých zdrojů, nejen na masívní export elektřiny do zahraničí.

Potřebují poradenské a školicí služby. Potřebují startovní zdroje, které by bylo možné reprodukovat. Pro taková místa nemusíme podlézat zahraničním investorům a podbízet se v globálních závodech ke dnu. Není to ani volání po obnově rodinných farem. Nic proti nim, ale málokdo sáhne po takové řeholi. Větší šance dávají osvědčené organizační jednotky, jako jsou sociální podniky a svépomocná družstva s odborným vedením. Ani ty nemusí opakovat trýznivou cestu osamělých kibuců uprostřed pouště. Kooperace a návaznosti se dají organizovat po internetu, stejně tak sdílení nejlepších otevřených řešení. Počítače usnadňují také provoz vnitřního ekonomického prostředí včetně lokálních bank a virtuálních měn.

Teoreticky je to snadné, ale aby to bylo možné, je nezbytný startovní impulz. Něco je zadarmo – předpisy, atmosféra. Systém kampeliček je třeba přizpůsobit této potřebě. Družstva nesmí být sprosté slovo. Ale úplně zadarmo to nebude. Potřebují také trochu kapitálu, jaký byl i na začátku našeho kapitalismu. Jenže privatizace byla nakonec nastavena tak, že práce našich předků se měnila na peníze pro luxusní spotřebu, na projídání minulosti a likvidaci budoucnosti druhých. Pokud se to nemá stát dědičným hříchem naší společnosti, je třeba nový impulz s opačným znaménkem, který obnoví příležitost k příjmům z opravdové práce.

To je program, který čeká, kdo se ho ujme. Nelze se mu vyhnout, o přírodních zákonech se nehlasuje.