Pokud bychom dali na radostné výhledy analytiků, česká ekonomika poroste – poroste letos a poroste i za rok skoro o 3 procenta. Analytici to udávají na desetinu procenta přesně, ale to jen proto, aby to nevypadalo, že si to vycucali z prstu. Jenže teď se hraje o to, co bude za pět nebo deset let. Je čeho se bát. Naše automobilová monokultura má na kahánku.
Netřeseme se sami. Třesoucí se Němci, náš vzor. Takhle se třese podle Financial Times samotný šéf úřadu německé kancléřky Peter Altmeier:
„V budoucnosti budou 50 – 60 procent hodnoty auta činit digitální zařízení a nástroje a 20 procent baterie. Pokud si nedáme pozor, zbyde na nás jen výroba oken, sedadel a kol.“
Ne, že bychom o tom na tomto serveru už mnohokrát nepsali, ale větší pozornost holt přitáhne až varovný křik z vyšší větve. Je to křik o to zajímavější, že Němci výrazně pokročili v oťukávání terénu, který vytvoří IoT, tedy internet věcí, obalený umělou inteligencí. Siemens už má první výrobní provozy, které lze zařadit do kategorie Průmysl 4.0.
Ale také německá kancléřka Angela Merkelová vyhlíží průmyslovou budoucnost své země s velkou ostražitostí. Roku 2014, když už se o Průmyslu 4.0 začalo mluvit podrobněji, to podle FT shrnula do úvahy:
„Je tu příležitost pro digitální ekonomický zázrak. Otázka zní, jestli nastane, nebo nenastane taky v Německu.“
Ne že bychom to u nás nesledovali, vyšly kvalitní knihy, proběhly podnětné konference, ale zatím je téma obecné přeměny průmyslu na něco uměle inteligentního stále pojímáno hlavně akademicky. Brzy se otevře zajímavě zabalená budova Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT a na dejvickém Kulaťáku tak vznikne koncentrovaná líheň idejí vznikajícího oboru.
Nebude mimo? Dokáže držet krok aspoň s těmi Němci? Ředitel prof. Ing. Vladimír Mařík, DrSc., dr.h.c., mi řekl, že krok určitě udrží. Potvrdila si to prý i německá kancléřka, když tu byla loni v létě na návštěvě, budovu navštívila a zjišťovala, co se dá od zdejších odborníků čekat.
Tohle mi prof. Mařík řekl v rozhovoru pro Literární noviny:
„Byl jsem překvapen, jak detailně kancléřka rozumí věcem spojeným s Průmyslem 4.0, s průmyslovou automatizací a jejím dopadem na společnost. Měla čísla a argumenty v hlavě, až se mnozí naši výzkumníci nestačili divit. Mluvili jsme o financování vědy a výzkumu v Německu, Evropské unii, u nás. Odpovídala otevřeně, nebála se přiznat, že něco mohlo být uděláno jinak. Považuji ji za kvalifikovanou političku v této oblasti.“
- Nejsme pro Německo jen malým, trochu podřadným partnerem?
„Řekl bych, že právě v této oblasti se Česká republika dostala do role nejbližšího partnera. My jsme s nimi podepsali smlouvu jako první, mezi naším ministerstvem průmyslu a jejich ministerstvem pro vzdělávání a vědu. Oni ji naplňují a stojí o to, aby jejich výzkumné laboratoře, které budují za podpory státu, byly doplněny laboratořemi tady a ta řešení se propojovala. Abychom si je vzájemně ověřovali.
Hodně o tu spolupráci stojí. To byl také důvod, proč chtěla kancléřka Merkelová naše pracoviště vidět. Chtěla vidět pracoviště, které je vedoucím Průmyslu 4.0 v Česku a buduje společně se Siemensem a Škodou laboratoř napojitelnou na německou síť.“
Prof. Maříkovi lze věřit, na stěně se mu blýská bronzová plaketa s výroční Cenou ABB a Mezinárodní společnosti průmyslové elektroniky IEEE za celoživotní přínos průmyslové automatizaci. Jenže ideje jsou jen jednou složkou hospodářského úspěchu. Tou druhou je jejich uplatnění, tedy poptávka po idejích.
Velké firmy si samozřejmě dokážou říct, co od nás chtějí. Ovšem jen do doby, dokud pokvete také poptávka po výrobcích, na kterých se podílíme jako skromní dodavatelé. A kdyby poptávka zhasla? Kdyby se trhy začaly chvět a velcí výrobci se stáhli do ulity národních zájmů a dali přednost ohroženým domácím partnerům? Tak holt utřem. Něco podobného se může stát i v případě, kdyby se v Německu po nějakých těch volbách nedej bože prosadily jiné priority.
Úzké vztahy s velkým německým průmyslem tedy znamenají, že náš záhonek je dobře prohnojen, ale všude jen samé zelí, které přitahuje housenky, nemluvě o hnilobě a plísních. Zaměstnanci v monokulturním prostředí jsou laciní, nemohou si vybírat, akcionářům se daří, mají vyšší zisky. Platí se to tím strašlivým rizikem, že když něco takový monokulturní průmysl chytí, dvakrát kýchne a umře.
Za mlada, ještě v časech reportéra Mladé fronty, jsem navštívil jinou kolonii, Portoriko, a viděl jsem tam celý region s obrovskými chemickými závody bez živáčka. Kšeft odletěl krátce předtím do Asie, kde se také nemuselo dbát na to, kam se všechno to odpadové svinstvo vyleje, ale k tomu ještě tam byli lacinější lidé a pochopitelně technologicky pokročilejší nové investice. V prázdných ulicích jsem narazil na chlapa, který stál s flintou za komínem. Říkal, že čeká exekutora, který mu chce ten barák sebrat. Ale exekutor pořád nešel. Nemělo cenu zabírat něco, co nemá vůbec žádnou cenu. Neprodáte barák někde, kde není čím se živit.
Potřebujeme tedy větší oborovou pestrost našeho průmyslu. Ale ani to nestačí. Chybí prostředí, které žádá ideje samo pro sebe. K tomu ale potřebujeme víc průmyslové svobody. Jako nájemní slouhové nemůžeme ani s tou největší odborností uniknout vývoji, na který ukazuje český pokles v žebříčcích konkurenceschopnosti. Je to zákonité, jak to před mnoha desetiletími vysvětlil harvardský profesor Clayton Christensen jako problém „dilematu inovátora“.
Sebelepší inženýr má jen dvě možnosti, buď ladit, něco, co už je, nebo se pustit do něčeho nového. Každé takové rozhodnutí je samozřejmě spojeno s úvahami, kolik to bude stát a jaké je s tím spojeno riziko. Velké firmy se snaží vetlačit do role monopolů, a tím se zbavit rizika, že jim někdo ukradne kus trhu. V klidu pak dotahují své výrobky do zralosti, kdy slouží jako „dojná kráva“– jsou známé, užívané, stále dokonalejší a dražší. Takové firmy si nepřejí změnu, která by si vyžádala zásadní investice.
Jejich inženýři stále nervózněji jen přidávají funkce a dokrášlují čudlíky, zatímco někde v garáži pár nadržených doktorandů přišlo na to, jak nabídnout zlomek toho, co má nadutá konkurence, ale udělají to jednodušší a za zlomek ceny. Místo výrobku nabídnou službu na úrovni „jen aby to stačilo“, a ta najde odbyt i mezi lidmi, kteří si dříve nic takového nemohli dovolit. Zaútočí na trh zdola, a když se konkurence nevzpamatuje, setřesou ji do zapomnění.
Příklady známe všichni. Přesně takhle byli poraženi výrobci sálových počítačů. Mladý Bill Gates si na to půjčil peníze od škudlivého táty, který je měl. Dnes je tento model trochu organizovanější, existují inkubátory, technologická centra. Jenže těch tátů s prachama je u nás málo, dopustili jsme, že jsme chudí, a z toho plyne, že můžeme být jen chudší.
Když se dnes inženýr s očima jak rozsvícené baterky obrátí na banku, aby mu půjčila na jeho vynikající nápad, ocitá se v situaci, kdy oslovuje velkou banku, a k tomu banku zahraniční. Obrací se na subjekt, který je na opačné straně onoho dilematu inovátora, protože pečuje o osvědčenou klientelu a dolaďuje služby pro nejlepší zákazníky, aby mohl zvyšovat jejich výtěžnost. Nechce investovat do rizika, které se mu nemusí vyplatit.
Dilema inovátora prožívá i vláda, které je co chvíli před nějakými volbami a nechce si to s nikým rozházet. Jenže ta propast, ke které se náš průmysl blíží, je opravdová. Opravdu potřebujeme povzbudit rychlý vznik malých inženýrských firem, které budou existenčně tlačeny k tomu, aby přinášely něco nového a těm velkým kazily kšeft. Jedině tak se může ten kšeft obnovovat, aby nám vydržel i na další inovační cyklus.
Ani nejnápaditější inženýr nemusí firmu zvládnout. O penězích jsme mluvili. Máme tu už léta Českomoravskou záruční a rozvojovou banku ČMZRB, ale efekt nikde. Má tedy smysl zkusit něco jiného. Jednou variantou je vytvoření jiné státní rozvojové banky, která by byla aktivnější a cílevědomější. Bude však pořád velká, zatímco malé firmy potřebují něco bližšího než kabát. Když velké banky nedovolí kažení kšeftu s hlavními zákazníky, pak potřebujeme taky malé regionální banky.
Jak to udělat? Zeptejte se profesorů, mohou být propojeny společnou zásobou hotovosti, společnou kontrolní, revizní a vzdělávací službou, jak to mívaly za první republiky. Neptejte se ČNB, ta je ministerstvem velkých bank a udělá všechno pro to, aby to nešlo. Tady to chce od politiků trochu odvahy a rozhledu. Proč by to nemělo jít u nás, když to jde kdekoliv jinde?
A pak si také musíme začít hrát k lokálními ekonomickými cykly a virtuální měnou, jak se to děje v úspěšnějších zemích světa, aby se vytvářelo víc živých ekonomických center, schopných dohody o nějaké smysluplné budoucnosti. Ani tady nám ČNB nepomůže, i ona vidí více výhod ve světě bez inovací. Také tady je třeba nastoupit s buldozerem a odstraňovat překážky.
Za předpisy a paragrafy se pochopitelně skrývají zájmy. Se zájmy je třeba se utkat. Tato země potřebuje víc svobody, aby mohla sáhnout po tom, co se nabízí. Neznám větší téma, které by mělo o volbách zaznít. Proto se tam asi neobjeví…
Zbyněk Fiala
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
