Evidentně se hledá způsob, jak prosadit návratnost dostavby Temelína, který potřebuje třikrát až čtyřikrát vyšší ceny elektřiny (kolem 110 euro za MWh), než je průměrná cena na Středoevropské energetické burze (roční průměr 33,70 euro za MWH s tendencí k poklesu).
Sdělení spotřebiteli je jasné – plať, co si řeknou, nebo zhasni. Utéci není kam, únikové cesty se ruší.
Oblíbená metoda politiků, kteří potřebují dostat svoje hráče na obsazený prostor, má jednoduchou podobu - vytvoř krizi, a pak vnuť svoje řešení. Takhle se vytvářela krize solárních baronů: v době zdánlivě příznivé situace (klesaly ceny panelů) pravicové vlády nejednaly a uměle tak vytvořily solární epidemii s důsledky dokonce přesahujícími církevní restituce (jednotka škodlivosti vlády).
Nyní se důsledků této krize chopila levicová vláda a zachraňuje nás ukončením podpory decentralizace energetiky. Bude to levnější? Ale vůbec ne! Vrátíme se pokorně pod atomový deštník, který je ještě dražší, a spotřebitelům bude houby platné, že budeme i nadále zemí s obrovským přebytkem elektřiny. Domácí (regulované) ceny budou úměrné potřebám centrálních výrobců. Dokážou elektřinu za stejné ceny také vyvážet? To těžko, tam budou ceny jiné, ale do toho českým spotřebitelům nic není.
Potvrzuje se tak, že umělá krize je dobrý způsob, jak nabídnout něco odpudivého, co by jinak bylo zcela nepřijatelné, krátkozraké, zastaralé, asociální – něco z toho, nebo všechno dohromady. Nakonec se to vyzdobí vkusným nápisem „reforma“.
Na nebezpečnou změnu upozorňuje ERÚ předsedkyně Aleny Vitáskové. Ta sama čelí trestnímu stíhání a může mít tedy snahu ukázat, že je spíš obětí mocných sil, které se snažila zastavit. Ale to neznamená, že v dané věci nemá pravdu.
Současný systém odvozování cen elektřiny z energetické burzy je špatný, protože upřednostňuje nízké náklady před systémovou stabilitou. Ale nikdo jej ČEZ nevnucoval, vrhnul se na něj sám, protože zpočátku nabízel možnost ceny elektřiny zvyšovat. Na začátku obchodování na PXE v letech 2008 a 2009 cena silové elektřiny vystoupala na dvojnásobek. Jenže to už dnes nefunguje, slunečníky a větrníky mají nulové náklady na zdroje (slunce a vítr jsou zadarmo). S tím se nedá soutěžit, ale pak ani udržovat stabilní systém elektrické sítě. Ale znovu, vymysleli to ti, kdo jsou dnes biti. Naběhli si na vidle, když chtěli diktovat, a přitom své superzisky schovávat za „trh“.
Náklady na stabilitu musí být hrazeny, ale nesmí to být záminka pro utažení závislosti spotřebitelů. Jenže právě to je patrné i na dalších záměrech novely energetického zákona, která chce disproporčně přesunout podporu obnovitelných zdrojů na domácnosti. Bylo by to na principu „daně z hlavy“, každý stejně. Neplatilo by se ze spotřeby, ale za jistič. Velká fabrika, venkovská chata, kus jako kus.
Také tady najdeme šlechetnou argumentaci, že jde o pokus – dokonce po německém vzoru – odlehčit podnikům. Jenže v Německu jsou současně systematicky rozvíjeny alternativy, které umožňují, aby si domácnosti (častěji celé obce nebo městské čtvrti) energii opatřily samy. U nás je podpora alternativ systematicky omezována, po uměle vytvořené solární krizi, na které nejvíc vydělal výrobce s většinovým podílem státu.
Podpora alternativ není omezována proto, že na ni prostě nemáme. Až z velkosolárního byznysu odřízneme to, co patří organizovanému zločinu, dostaneme se k realističtějším nákladům. Jenže stejné nebo větší peníze mají být nasměrovány jinam.
Likvidaci alternativ pomáhá také neustálé strašení „blackoutem“, který může způsobit extrémní dodávka proudu z německých větrníků a slunečníků. V Německu slouží stejný jev jako argument pro systematickou rekonstrukci rozvodných sítí. Musí se přizpůsobit novému rozložení výrobců a odběratelů (velcí výrobci jsou v Severním moři a proud hledá cestu hlavně k německém jihu). Ale to nestačí, současně probíhají snahy jak centrální síti ulehčit tím, že elektřina se rostoucí měrou spotřebovává v místě výroby, tedy té malé. Proto jsou součástí projektu decentralizované virtuální elektrárny samozásobitelských spotřebitelů. Je to komplexní projekt - natáhnou se nové trasy, síť bude „chytrá“, schopná vyrovnávat výkyvy nabídky a potávky, a sníží se závislost na centrálním zdroji.
Čím víc bude samozásobitelských obcí, tím menší bude nápor na přenosy přes celou zemi, to je docela prosté a pomáhá to ekonomice i lidem. Avšak u nás je spotřebitel pouhým zdrojem příjmů, proto se všechny investice do rekonstrukce rozvodů soustředí na budování linií z Temelína a Dukovan, tedy na zvyšování závislosti na centrálním zdroji.
Proces energetické změny (Energiewende) v Německu neznamená jen o ústup od jádra, ale také zvyšování energetické účinnosti a snižování spotřeby. Aspoň tady jsme se nechali trochu inspirovat a konečně se rozbíhá program zateplování budov. Ale pokud bude ERÚ svázán povinností hlídat návratnost výrobců, dopadne to jako s vodou. Domácnosti na úsporách neušetří, protože cena se automaticky zvedne.
Energiewende vyvolala v Německu obrovský rozvoj technologií budoucnosti, příležitosti pro výzkum, pracovní místa. Stejné argumenty se u nás používají pro obhajobu jaderné energetiky. Slibují se nové generace reaktorů, ale ty zatím nikde nefungují, takže by se stejně sáhlo po těch starých. Místo domácí ekonomiky vydělají nadnárodní firmy. Místo prodeje bude nákup, místo vývozu dovoz. Koho tím chceme oslnit?
Komické je, že ve stejné době se chce ČR ucházet o evropského komisaře s nějakou ekonomickou kompetencí. Země mimo mísu touží po velení. Je jedno, zda jsme vůbec nabídli kandidáta. Malá země může uspět jen s důvěryhodnou nabídkou, která se opírá o vynikající domácí praxi, a k té máme daleko.
Pokud jde o energetiku, Německo to považuje za klíčové téma a má zájem na pokračování svého komisaře Günthera Oetingera. O post ekonomického komisaře se svede bitva, ve které je podle listu Wall Street Journal v dobrém postavení francouzský superministr (hospodářství a financí) Pierre Moscovici. Doma je autorem sady protikrizových opatření, která mají uvolnit úvěrové sevření podniků – nejen tím, že jim zůstane víc vlastních peněz (to umíme taky), ale budováním regionálních financí, včetně svépomocných investičních bank s iniciativou regionálních hospodářských komor. Vidíme, že dokonce i Francie věří v šance decentralizace a inspiruje tím ostatní, i když to na výsledku zatím není moc vidět.
Když shrnu plány u nás: Blbý trh má být nahrazen žádným trhem (cenu určí ERÚ podle potřeb výrobců). Špatné řešení solární alternativy má být nahrazeno ještě horší jadernou. Vysoké náklady domácností se mají zvýšit. A lidi mají tyhle politiky volit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
