Nakonec tedy vyhráli Jan Mládek a Vladimír Dlouhý a definitivně tak rozhrnuli oponu, za kterou nastupuje nová generace. Ano, mýlil jsem se, už to není to jako ve fotbale, kde váháte jen mezi Ronaldem a Messim. Největší favorité soutěže o Ropáka a Zelenou perlu, kterými jsou trvale Václav Klaus a Miloš Zeman, se dostali na hranici svých možností a přestali lekat něčím novým. Tím ztratili výhodu osob, na které je soustředěna pozornost. Ale změnil se i smysl soutěže. Topí se v šumu tolika nových záměrů ničit životní prostředí – nabízených ve stále větším měřítku – a v ochotě tolika lidí blábolit nesmysly, že pokusem o výběr toho nejhoršího zbytečně odvádíme pozornost od zbylých strašidel. Kamery se otočí jedním směrem, a na ostatní padá milosrdná mlha.

Ta největší zvěrstva jsou přitom obtížně uchopitelná, těžko se hledá jen jeden čin a jeden nesmysl. Kdo a čím konkrétně může za zrychlování globalizačních závodů ke dnu? Snáz bychom možná našli osobu za dalšími pokusy zvrátit prohrané bitvy, jako je snaha zavést GMO aspoň s řepkou. Ale co záměr zbavit se možnosti chránit přírodu a spotřebitele uzavřením dohody TTIP? A koho vinit z pokračující snahy změnit republiku v zemi kamionů a překladišť? Ostatně, lavinu nezodpovědných činů a potopu krátkozraké chamtivosti nezastavíme, když někoho na chvíli postavíme na hanbu.

Proto ani tolik nevzruší historický úspěch ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, který si teď může dát na vizitky za jméno „tuplovaný Ropák“. Vyhrál loni, vyhrál letos, ale při přebírání ceny musí po pravdě říci, že je to úspěch dlouhodobého úsilí celého kolektivu. Za jeho rozhodnutím prolomit uhelné limity a stavět energetickou koncepci na rozvoji jádra (včetně obnovy těžby uranu) hledejme sociálně-demokratický i odborový mainstream. Případně tvárnou ochotu nechat se tam natlačit.

Také Zelená perla, kterou nakonec dostal prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý za kličkující podporu pokračování jaderné energetiky, zaujme hlavně tím, že mu jsou k ničemu zkušenosti někdejšího investičního bankéře u Goldman Sachs, protože naše silné zájmové skupiny nedovolí realisticky počítat, co má a nemá ekonomický smysl.

Rozdělování ropáků a perel mělo důstojnou atmosféru na pozadí konference Spojených národů v New Yorku, kde zástupci 175 zemí – včetně té naší – podepsali klimatickou dohodu. Návrh, aby to mělo – i pro nás – smysl, muselo přinést Hnutí Duha. Předložilo seznam šesti dostupných opatření, kterými bychom k té klimatické dohodě mohli přispět něčím lepším, než bylo zhroucení průmyslu v privatizačních zmatcích 90. let. Protože náš oficiální závazek – pokles emise skleníkových plynů o 30 procent do roku 2030 – zatím nic jiného nenabízí. Stačí se však podívat na absolutní čísla, aby bylo jasné, o co tu jde. V Česku se vyprodukuje 11 tun oxidu uhlíku na obyvatele ročně, zatímco evropský průměr činí 7,3 tuny.