Je už docela zábavné, jak se Právo snaží rozhádat ČSSD a našlehat Václava Klause, jako kdyby mu ty noviny patřily. Ve středu tam přispěl i konkurenční Andrej Babiš (vlastní Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, o které rozšířil stávající portfolio výrobců hnojiv). Tentokrát vystoupil jako šéf babišovců a potvrdil, že to chce rozštípnout za pomocí volební agitace, která bude mít jednoduchý základ – Všichni jsou stejní, jen já jsem jiný!

Ve svém příspěvku (Andrej Babiš: Hlavně žádné změny, prosí ODS a ČSSD- Právo 28.8.20123, str. 6),klidně hodil do jednoho pytle ODS a ČSSD jako politiky, „kteří posledních dvacet let předvádějí pouze vlastní neschopnost a dokážou se shodnout jen na tom, že bez nich nemá politika smysl.“

Tvrzení, že posledních dvacet let to bylo pořád stejné, a vlastně šlo jen o ztrácení času při čekání na Babiše, však předpokládá mimořádně prostinkého čtenáře. Stačí porovnat vývoj do roku 2007 (před „reformami“) a právě uzavřené období s „reformami“, aby bylo možné mluvit o neschopnosti konkrétněji. Zhruba v pětiletí do roku 2007 ČR rychle stahovala náskok vyspělých evropských zemí, přestože opoziční ODS svojí nulovou tolerancí dělala všechno pro to, aby nic nešlo. Když pak ODS sama získala moc, nabídla festival parazitních neschopenků, s jejichž dědictvím – ožebračováním státu, zvyšováním dluhů a oslabováním schopnosti ke splácení - budeme nějaký čas zápasit. Jak prozíravý by byl vůdce, který by ani takovéto obrovité rozdíly nedokázal odlišit!

Ale tématu se věnují i vážení autoři, jako je filozof Václav Bělohradský, který levici vyčítá „naprostý nedostatek intelektuální odvahy vystoupit proti tyranii neoklasických ekonomů“. To je pochopitelně jiná debata než Babišovo krysařské pištění. Teď je situace o to vyhrocenější, že politika Nečasovy vlády vyvolala v lidech masový strach o práci a holou existenci. Bělohradský reaguje na obavy jiného váženého autora, o jehož erudici rovněž nemám pochybnosti, Jiřího Pehe, že prezidentství Miloše Zemana zabrzdilo „modernizační proces“ v ČSSD, který měl tuto historickou slabinu levice zvrátit.

Uvedu pár myšlenek z filozofovy aktuální stati (Václav Bělohradský: Umění být velkou stranou – Právo 28.8.2013, str. 11), a pak se pokusím s jeho požadavky vyrovnat. Je tu především shrnutí, co se v ČSSD dělo:

„Modernizačního procesu“, o kterém Jiří Pehe uvažuje, jsme se v nějaké nestranické formě oba účastnili, a nejen my, ale třeba i Jacques Rupnik, Jiří Přibáň, Jan Keller, Tereza Stöcklová nebo Martin Škabraha. Spojovala nás idea, že brutální delegitimizace ČSSD ve volbách v roce 2010, jejímž symbolem bylo házení vajíček po jejích představitelích a démonizace Jiřího Paroubka jako budoucího diktátora, strhuje do nerovnováhy celou osu lib-lab, a oslabuje tak i pravici. Účastnili jsme se proto programové konference strany a později jsme se v rámci think tanku Cesta snažili přispět k postparoubkovské profilaci strany v několika základních okruzích: otevřenost vůči občanským iniciativám, jako je třeba ProAlt, rozvoj koaličního potenciálu směrem k zeleným a lidovcům, apriorní vyloučení možnosti hledat konsensus frustrovaných voličů tolerancí rasistických či nacionalistických předsudků, aktivní podpora evropského sjednocování.

(Hříčka „lib-lab“ je označením pro historické střídání vlády stran pravicového liberalismu a stran levice, symbolicky práce – labour).

Jak vidět, je tam spousta témat, která mají levicovou politiku někam posunout. Můj argument o periodě dohánění vyspělých zemí v letech kolem vstupu do Evropské unie, kterým jsem chtěl poukázat na přednosti vlád sociální demokracie, vyznívá z tohoto ohledu dost zastarale, jako zaslepená obhajoba „růstu růstu“. Jako slepá ulička, neudržitelné drancování planetárních zdrojů, které nakonec přinese zisk jen nemnoha a přispěje k dalšímu zvyšování společenských nerovností.

Bělohradský soudí, že „Hlavní příčinou současné krize je neschopnost levice pojmout současnou krizi nejen jako krizi růstu, ale jako krizi smyslu růstu, kterou nelze řešit snižováním daní a dalšími „prorůstovými opatřeními“, jako bychom všichni byli jen pokusné myši, které běhají rychleji či pomaleji sem a tam, podle toho jak jim experimentátor rozmístí vnadidla.“

Volá po obratu, po „modernizaci ideje modernity“, který musí proběhnout v celé společnosti, ale zatím je spíše vnímán jako rozvratná činnost „politických bezdomovců“:

„Německý sociolog Ulrich Beck vypracoval pojem „reflexivní modernost“. Označil jím tu fázi modernosti, v níž vznikají problémy, které není možné řešit v jejím rámci, proto je třeba chovat se k modernosti tak, jak se modernost dříve chovala k tradicím – rozvrátit ji. Podobně bychom mohli zavést pojem „reflexivní“ levice a pravice neboli levice a pravice, které se mění v reakci na problémy neřešitelné pouhým střídáním levicových a pravicových vlád.

Kdo se snaží otázku smyslu růstu udržet ve veřejném prostoru proti silám „normalizace“, které ji z něj vytlačují jako „nenormální“, je bezdomovcem na pravici i na levici, v katolické církvi i ve vědě – v celé naší civilizaci. (…) Takové bezdomovectví se ale nedá řešit zakládáním nových stran,“ zdůrazňuje Bělohradský a staví se za takové pojetí velké levicové strany, která funguje jako „federace různých ideových frakcí“.

Potud filozof, jehož myšlenky uctivě podporuji. Není to však na základě tohoto okamžitého podnětu. Téma je živé a valí ze všech stran. Sleduji třeba blogy The Daly News (podle guru „nerůstu“ Hermana Dalyho), které vydává Centrum pro šíření myšlenek stabilizované ekonomiky (Center for the Advancement of the Steady State Economy na staeadystate.org). Jeden z pravidelných autorů Brian Czech tam v úterý rozebíral intelektuální podvod liberální ekonomie shrnutý do jednoduchého vzorečku „produkční funkce“.

Krátce – produkce (třeba HDP) je funkcí kapitálu a práce. Tečka. A kde je půda? Přírodní zdroje? Půda tam byla, klasici ekonomie s ní počítali, než začaly být nabízeny velké peníze za profesury na elitních univerzitách jako je Harvard a MIT, které začaly hlásat okleštěnou produkční funkci, bez půdy. Proč? Aby se odvedla pozornost od myšlenky federální daně z pozemkové renty (land value tax), kterou prosazoval v druhé polovině 19. století populární reformátor Henry George.

Hlavní téma zmíněného blogu však představuje série tektonických změn v americké ekonomice, která je v kleštích státního zadlužení, přenesla se přes krizi jen na vlně obrovských peněz z Federálních rezerv (kvantitativní uvolňování – QE) a stojí před změnou na postu nejmocnějšího muže v oblasti hospodářské politiky USA, kterým je bezesporu předseda Fed Ben Bernanke. Ten končí, kdo na jeho místo?

„Držte si klobouky,“ varuje Czech, když nabízí svůj návrh. Je to opravdu pecka. Levičák všech levičáků, či spíše politický bezdomovec, jak by řekl profesor Bělohradský, nabízí pilíř establishmentu, ministra financí za George Bushe a bývalého šéfa proradné banky Goldman Sachs, Hanka Paulsona. Proč? Paulson vyrostl na farmě v kukuřičném státě Illinois, dokonce prý chtěl pracovat v lese. Pak se ale učil produkční funkci na Harvardu, stejně jako Bernanke. Nicméně prý zůstal odhodlaným ochráncem přírody, jezdí v priusu, je amatérským ornitologem a dokonce byl předsedou rady The Nature Conservancy, dobrovolné světové organizace, která se soustřeďuje na finanční podporu projektů na ochranu přírody (dokonce i mořských přírodních parků).

A že byl ministrem za Bushe? Od té doby se hodně stalo. Katastrofa ropné plošiny BP, Fukushima, bouře, tornáda, série zničujících veder, a taky četná tragická selhání ekonomie. To všechno Paulson vnímá a mění prý názor na uplatňované principy, včetně toho, zda některé banky jsou opravdu příliš velké na to, aby mohly padnout. Obama byl měl Paulsona oslovit, radí Czech, a Paulson by to měl vzít.

Co to má společného s českou levicí? Možná, že okleštěná produkční funkce a víra v nekonečnost vršení hmotného bohatství nemá už nepřátele jen v hrstičce politických bezdomovců, ale začíná být vnímána jako realita i těmi, kdo mají v rukou skutečnou moc.

Popravdě, když to postavíme jen jako „růst“ a „nerůst“, je to hra se slovy. Něco už nepůjde a vystřídá to něco jiného. Technologie přechodu jsou průmyslovou revolucí, kterou můžeme ignorovat jen za cenu úpadku. Valí však na nás i převratné sociální inovace, které postaví spoustu věcí na hlavu. Globalizace přestane být všemocná a stane se doplňující složkou života, jehož základní funkce se budou opírat o podstatné zkrácení vzdáleností. Místní peníze a banky nás vyprostí ze závislosti na všežravém úroku. Kvalitní organické potraviny nám nabídnou více štěstí s menším množstvím, protože jich méně skončí v popelnici a začneme být vnímavější ke skromnosti. Větší trvanlivost předmětů, které nám usnadňují život, zmenší odbyt výrobců, ale také požadavky na osobní příjmy.

Může to být silné levicové téma. Pasívní domy, místní energetika, spolehlivější veřejná doprava, to všechno jsou zárodky příští občanské svobody nezávislé na tom, co tomu řekne rating. Jistě, lidé se musí vzpamatovat z nečasu. Ovšem vize, ta už by měla cílit správně.

Publikováno se svolením vydavatele.