V roce 2012 dosáhl průměrný čistý peněžní příjem domácnosti v přepočtu na osobu 149,7 tis. Kč, tedy o 2,3 tis. Kč více než v roce 2011, informuje zpráva ČSÚ o vývoji životních podmínek domácností podle evropské metodiky EU-SILC. Je korektní, to hlavní dává na začátek: Příjmy českých domácností v roce 2012 nominálně mírně vzrostly, reálně však dalším rokem klesaly. Poprvé od roku 2008 vzrostly příjmy domácnostem samostatně činných osob. Ačkoli výdaje na bydlení rostly rychleji než příjmy domácností, subjektivní hodnocení vlastní finanční situace domácností to neovlivnilo. Vyplývá to z výsledků šetření, které odráží stav v roce 2012 a na jaře 2013.

Počet osob ohrožených příjmovou chudobou podle této zprávy meziročně opět poklesl, a to o 104,4 tis. osob. V roce 2013 činil hranici chudoby příjem 116 093 Kč ročně na osobu. Osob žijících v domácnostech s příjmem pod touto hranicí bylo v roce 2013 v České republice 885,9 tis., což představovalo 8,6 % všech osob bydlících v bytech.

Tolik tedy čerstvá česká čísla. Současně se zprávou jsou zveřejněny i tabulky, které rozhodně stojí za prostudování. Já však tentokrát dám přednost mezinárodnímu pohledu a budu pracovat s loňskými čísly z Eurostatu. A pokud se dále držíme optimistických přepočtů, stojíme si tam skvěle. Tak třeba v Dánsku je nepatrně menší procento chudých dětí (15,3 % z populace) než v ČR (18,4) a Německu (18,8) nebo Rakousku (20,9). Ale u nás je méně chudých penzistů (10,8 procenta z populace) než v Dánsku (14,6).

Když započteme i sociální transfery, je to ještě lepší, bída se dále scvrkne. V Česku na 9,6 % populace (2012), v Dánsku na 13,1 a v Německu na 16,1. Jsme králové, nebýt Islandu (7,9)!

To všechno platí, dokud si neřekneme, co ta bída je. Tabulky Eurostatu v metodice EU-SILC považují za osoby ohrožené chudobou ty, které mají méně než 60 procent mediánu ekvalizovaného disponibilního příjmu na osobu, a to ještě v přepočtu na kupní sílu (PPP). Dále to vylepší výpočet příjmu na člena domácnosti, kde jsou další koeficienty („ekvalizace“) na to, že na jednoho člena početné domácnosti s dětmi vyjde jen kousek nájmu, kousek hrnce a kousek sporáku, který by si jednotlivec musel hradit celý.

Když však chceme odhlédnout od statistického dovádění, musíme se podívat do tabulek národních účtů ve směnném kurzu a porovnat souhrnné výdaje domácností s počtem obyvatel. Pak nám vyjde číslo, které odpovídá absolutnímu poměru sil – co se mi stane, když vyjedu se svým příjmem například do Německa.

Zkusme to hodně zjednodušeně – spotřeba domácností tvoří zhruba polovinu HDP. V EU-28 s 507,7 miliony obyvatel (3013) činí HDP v tržních cenách 13,1 bilionu euro (2013). Když to pronásobím, vyjde mi necelých 13 tisíc euro na osobu, což je lehce pod 30 tisíc korun měsíčně, i po započtení Rumunska a Bulharska. Na první pohled je zřejmé, že u nás je chudoba definována na třetině této částky. Chudý Nor nebo Dán tak u nás má partnera v slušně postaveném manažeru, zatímco český učitel by si šel rovnou s bandaskou pro polévku.

Počty osob ohrožených chudobou, sociálním vyloučením nebo závažnou hmotnou tísní se v EU vyjadřují velice sledovaným indikátorem AROPE (at risk of poverty or social exclusion). Jedním z cílů strategie Europe 2020 je snížení počtu chudých o 20 milionů osob.

Ve skutečnosti jde hlavně o to vyloučení, o počty lidí, kteří se mají hůře než většina spoluobčanů, protože chudoba v tomto pojetí je pojem relativní. Nejde jen o onen fakt, že se vztahuje k mediánovému příjmu na osobu, a ten je v chudších zemích výrazně nižší než v zemích bohatých. Mediánový příjem je vedle toho závislý i na tempu rozevírání nůžek mezi vysokými a ostatními příjmy. V hodně spravedlivé společnosti, která rovnoměrně oceňuje zásluhovost a nepřehání význam štěstí, v jakém prostředí jsme se narodili, bude střední příjem blíže tomu vyššímu, takže i relativně chudým se může dařit celkem slušně. Kde si však nejvyšší příjmy prudce odskočí a spotřebují podstatně větší část přírůstků produktivity, je na tom i středňák zle.

A může to být pořádný skok. Nedávno třeba New York Times uvedly, že v USA v roce 2010 z veškerého přírůstku příjmů ve výši 288 miliard dolarů skončilo u horního procenta celkem 93 procent této sumy, ale i tam to bylo rozděleno velice nerovnoměrně, protože dvě pětiny tohoto podílu patřily hrstičce nejlépe situovaných osob, tvořících pouhou setinu horního procenta příjmového žebříčku. (Česká čísla neznám.)

Mezitím vzrůstal i rozdíl v míře zdanění nejbohatších a bohatých. Podle amerického finančního úřadu IRS v roce 2011 se tento rozdíl zvýšil o 4,1 procentního bodu – samozřejmě, že ve prospěch těch nejbohatších. Příjmy nad 10 milionů dolarů ročně (řekněme 400 milionů korun) byly efektivně zdaněny 20,4 procenty federální daně, zatímco příjmy jen nad 0,5 milionu dolarů ročně (10 milionů korun) byly zdaněny 24,5 procenty. K těmto daním je třeba přičíst místní zdanění. (České číslo je maximálně 15 procent, ale jen blázen se přizná, když nemusí.)

Jak ale jde dohromady pokles zdanění nejbohatších osob USA s tím, že federální vláda musela na pár dní zavřít své úřady, protože narazila na (stále zvyšovaný) zákonem stanovený strop zadlužení? Kdo má prachy, má i zákon. Skutečnost, že nesouměřitelnost příjmů přináší i nesouměřitelnost společenského vlivu, potvrdila akademická studie Martina Gilense z Princeton University a Benjamina I. Page z Northwestern University, která dokládá na vlivu jednotlivých společenských skupin na legislativní vývoj posledních 30 let, že USA už nejsou řízeny demokraticky, ale oligarchicky. (Českou takovou studii neznám.)

Moudra z učebnic říkají, že nejlepší obranou proti chudobě je vzdělání. Na podzim byla na toto téma zpracována studie Eurostatu o mezigeneračním přenosu chudoby. Nevzdělaní rodiče jsou častěji chudí a jejich děti startují z nevýhodné dráhy. Na úrovni EU-28 je mezi osobami s nízkým vzděláním o polovinu víc chudých než je obecný unijní průměr. V ČR je to trochu jinak. Ano, máme extrémně nízký podíl statisticky chudých, ale když to omezíme jen na nevzdělané chudé, tento podíl se rázem zvedne a je stejně velký jako průměr nevzdělaných chudých v celé EU. Chudoba se tedy v ČR koncentruje u nevzdělaných.

Je to tím, že nevzdělaných je v ČR extrémně málo, máme nejvyšší podíl středoškoláků široko daleko (lepší čísla najdete jen v Asii). Přesto máme nízký absolutní příjem. Ukazuje to na nízkou efektivnosti vzdělávání? Nebo na vysokou míru podřízenosti v mezinárodních hodnotových řetězcích? Nebo na podmanění země těmi, kdo nedokážou vydělávat jinak, než ždímáním neúměrné renty z námezdně pracujících? Nevím, potřeboval bych k tomu nějaké konkrétní studie z českého prostředí, ale žádnou takovou neznám. Máme jenom harmonizované statistiky s přepočty. Aspoň, že je sranda.