Zbyněk Fiala: Zelený motor růstu

Jde to však i opačně, jak mohou vyučovat čeští lobbisté. Ozelenění lze přeměnit v největší ekonomickou brzdu, pokud se podmínky nastaví tak, aby fotovoltaika stála spotřebitele v příštích dvaceti letech 874 miliard korun navíc (minimální výpočet poslance Jana Husáka z TOP na pražské konferenci o energetické efektivitě).

Ozelenění ekonomiky není pouhým doplňkem, ale může být hlavním motorem hospodářského růstu, říká hlavní politická poradkyně Britské konfederace průmyslu BCI Michelle Hubertová. Ocenila vliv klimatických zákonů, které daly průmyslu modernizační impulz. Podobný přístup nabídli i rakouští a němečtí mluvčí na mimořádně reprezentativní konferenci s názvem Energetická efektivita jako hlavní pilíř energetické koncepce, kterou uspořádali ekologičtí aktivisté Hnutí Duha, Klimatická koalice spolu s pravidelným partnerem podobných akcí Nadací Heinricha Bölla (HBS) a hned třemi velvyslanectvími – britským, rakouským a německým.

Na pár minut se tam objevil i předseda hospodářského výboru sněmovny poslanec Milan Urban (ČSSD), aby ukázal, že „Urban nemá rohy“. Asi si je nechal doma, řekli si ti, kdo si připomněli jeho sněmovní hlasování pro bezplatné předání uhlíkových povolenek ČEZu (v teoretické hodnotě desítek miliard korun) a pozdější fotku na toskánské jachtě generálního ředitele ČEZ Martina Romana (s taškou v ruce, která vypadá na první pohled jako igelitka). Pak vystoupil i místopředseda hospodářského výboru poslanec Jan Husák (TOP) a snažil se zdůvodnit, proč nejlepší službou českému průmyslu je pokus veškerou podporu obnovitelným zdrojům zastavit.

Debata byla velice aktuální. Minulý týden byla publikována evropská směrnice o energetické efektivnosti a v Británii finalizovaly přípravy nového energetického zákona. Poruším proto pořadí příspěvků a dám napřed slovo Britům.

Dobudovat sítě a hlídat náklady

Michelle Hubert, hlavní politická poradkyně Konfederace britského průmyslu CBI, se zaměřila na maximalizaci potenciálu zeleného podnikání a energetické efektivnosti. Její hlavní sdělení zní – ozelenění ekonomiky není jen nějakým doplňkem, ale může být hlavním motorem hospodářského růstu.

CBI zastupuje 240 tisíc britských podniků zaměstnávajících třetinu pracovníků soukromého sektoru a je nejvýznamnějším lobbistou ve Spojeném království. Vystupuje též jako mluvčí zaměstnavatelů. Do debaty o snižování uhlíku se zapojila hned na začátku. Už roku 2007 podpořila průkopnický klimatický program, kterým se stal dlouhodobý cíl snížení uhlíkových emisí o 60 procent do roku 2050 proti roku 1990.

Britští průmyslníci pojali riziko klimatických změn jako velkou podnikatelskou příležitost. Nabídli, aby klíčovou roli sehrál soukromý sektor, ve spolupráci s vládou i spotřebiteli. O dva roky později CBI vyzvala vládu, aby do toho šla rozhodněji a vytvořila podmínky pro soustředění investic do infrastruktury nízkouhlíkové energetiky, bez které hrozí výpadky zásobování. Současně žádala, aby náklady zůstaly v rozumných mezích a minimalizoval se cenový dopad na spotřebitele. Když pak letos Británie pocítila zásadní změny hospodářských a politických podmínek, obnovila se debata, zda si může britský průmysl další ozelenění dovolit.

Zelený boom

Může, a udělá dobře. Zelený business se dere do pozice významného tahouna hospodářského růstu. Už dnes se jedná o tržby 120 miliard liber ročně, které vytrvale narůstaly i v letech hospodářského ochlazení. Dá se mluvit o zeleném boomu, do kterého se zapojily i největší korporace.

V minulém ročním období zelené obory přispěly podle CBI hned třetinou přírůstku britského HDP. Export zelených technologií dosáhl obchodního přebytku 5 miliard liber ročně, zatímco celková britská obchodní bilance je schodková. Je přínosný i tím, že vytváří pevné obchodní vazby se zeměmi BRIC. Stal se významným zaměstnavatelem s 940 tisíci pracovními místy. Tyto trendy budou pokračovat, takže zelený export může snížit britský obchodní schodek o polovinu do konce volebního období.

Energetická účinnost v tom hraje velkou roli. Snižuje náklady a zvyšuje produktivitu a ziskovost podniků. Oživuje také okamžité investice, protože spousta opatření se dá zahájit relativně rychle a bezprostředně tak podpořit růst. Nové podnikatelské příležitosti jsou patrné například na exportu služeb v oblasti energetického managementu, který loni narostl o 4,5 procenta. Další přínosy se týkají celé energetiky – pokud vyšší energetická účinnost sníží poptávku po energiích, klesne i potřeba nových energetických zdrojů.

Vyžaduje to několik základních podmínek. Tvorba a prosazování politik musí být založeny na důvěře, nesmí jít o opatření vytržená ze souvislostí a nesmí se narušovat tržní soutěž.

Důvěra: Politika musí být předvídatelná, dlouhodobá a hlavně spolehlivá. To, co se dohodlo, musí prostě platit. Z konkrétních úkolů je velice důležitá spolupráce na budování evropských přenosových sítí. Na domácí úrovni je to pak jistota dlouhodobého cíle (snižování uhlíkových emisí o 60 % do roku 2050), aby trvale ovlivňoval nabídku i poptávku.

Komplexita: Jedná se o souhrn politik, které by se neměly překrývat nebo narušovat duplicitami. Jednotlivá opatření by měla mít jednoduché a snadno srozumitelné jádro.

Tržní soutěž: Systém musí fungovat ve všech oborech bez předem určených vítězů a poražených. Na druhou stranu, energeticky intenzívní obory potřebují citlivější přístupy na míru, aby mohly snižovat uhlíkovou stopu a současně růst.

Daří i nedaří

Dosavadní politiky vyvolávají smíšený dojem. Některé jasně povzbuzují snižování energetické náročnosti. Patří sem klimatická daň CCL (Climate Change Levy) vázaná na klimatické dohody CCA (Climate Change Agreeements). Kdo splní dohodnutá snížení uhlíkových emisí, dostane slevu na dani. Je to jednoduché, jen se to obtížně zviditelňuje. Představuje to vyváženou nabídku „klacku“ (daň) a „mrkve“ (sleva).

Další politiky volají po vylepšení. Patří sem veřejný závazek dobrovolného snížení uhlíku CRC (Carbon Reduction Commitment). Není tu jasný cíl, takže se často a nečekaně mění i podněty pro účastníky. Sledování plnění je byrokratické a nákladné, zatímco zájem veřejnosti o program poklesl.

Nakonec uveďme zelené výhledy britského průmyslu – doladění příslušných politik může znásobit přínos. Pokud se podaří, roku 2014 mohou přispět k britskému HDP až 20 miliardami liber a snížit obchodní schodek minimálně o 800 milionů liber.

Zástupce regulátora, David Purdy, ředitel sekce pro energetickou efektivitu z britského Ministerstva energetiky a klimatických změn, potvrdil hodnocení energetických změn jako motoru hospodářského růstu i fakt, že i náročnější opatření nakonec přinesla zákazníkům čisté finanční úspory.

Ze zákona o klimatických změnách (CCA 2008), který stanovil snížení emisí uhlíku o 60 procent do roku 2050, vyplývá povinnost sestavovat pětileté „uhlíkové rozpočty“, ze kterých se pak odvíjejí závazné harmonogramy snižování uhlíkových emisí.

Výklad ředitele Purdyho byl dost technický a vyžaduje detailnější znalost britských reálií. Nicméně i laik z předložených grafů pochopil, že nákladově nejefektivnější bylo zavedení inteligentních měřidel spotřeby, tedy úspory, které byly dosaženy relativně malou změnou chování.

A nyní si odskočme na začátek konference.

Český děs to na pohled

Milan Urban připsal část vyšší energetické náročnosti ČR vyššímu podílu průmyslu v naší ekonomice a staví se za to, aby byl stávající podíl 32 % HDP zachován. Šetřit se má, ale obnovitelné zdroje používat jen „s rozumem“ (poukaz na fotovoltaiku). V konferenci vidí začátek dialogu se zelenými podnikatelskými obory a ekologickými iniciativami. Tvrdí, že je tu společný zájem o úspory a energetickou efektivitu.

Jan Husák mluvil obdobně, jen podrobněji. Odpíchl se od toho, co může stát pro energetickou efektivitu udělat:

„Role státu zde není myšlena jako poskytovatele finanční podpory, byl bych první proti. Zpackaná podpora zejména fotovoltaiky, kdy bývalé vedení Energetického regulačního úřadu – musím přiznat, i Poslanecká sněmovna – fatálně selhali, se nám ještě notné prodraží. Spočítal jsem si, kolik každý obyvtel České republiky starší 18 let zaplatí ročně za toto selhání. Zároveň vycházím optimistické varianty. Pokud změníme zákon, o čemž dosud není rozhodnuto, a tím vytvoříme podmínky, aby byla v roce 2014 ukončena veškerá podpora na nově vzniklé zdroje a nebyly podporovány žádné jiné typy zdrojů, biometan, biokapalina, bude jen tato podpora stát každého z nás 5300 korun za jeden rok. Dohromady každý z nás zaplatí za 20 let 106 tisíc korun. Celková suma je totiž vyčíslena na 874 miliard korun.

Pokud novela zákona neprojde, jsou na řadě jen pesimističtější varianty, kdy u nejhorší predikce celková suma nás, poplatníků, dosahuje 1 492 miliard korun. Tyto peníze však nepřinášejí žádná nová pracovní místa, žádnou přidanou hodnotu. Z podpory státu se stal pouze výnosný byznys pro pár investorů.“

Potud Husák. Jeho čísla jsou děsivá, ale nejsou úplná. Na následující konferenci na podobné téma, kterou uspořádala Masarykova demokratická akademie a německá Nadace Friedricha Eberta (FES) Jan Beránek z amsterodamského ústředí Greenpeace připomněl, že cena elektřiny vzrostla od roku 2000 více než na dvojnásobek (s největším nárůstem po vzniku Pražské energetické burzy roku 2007), zatímco příspěvek na obnovitelné zdroje se letos podílí na tomto celkovém zdražení pouhou jednou čtvrtinou. O jaké stovky miliard korun se tedy může u jednotlivých složek ceny elektřiny jednat, to ať si každý spočítá sám. V každém případě je česká elektřina drahá, což je z hlediska tlaku na úspory dobře, ale zatím fungovala jako jedna z největších brzd ekonomiky.

Příště se budu věnovat dalším podnětům z konference.