Chce zabránit opakování roku 1948, který by jistě nastal, jakmile by se belhající šedivé bojůvky dozvěděly – prostřednictvím naslouchacích zařízení a hlasitého řevu vnuček přímo do ucha, - že komunistická strana má stejná práva jako všechny ostatní a na nějaká bohumínská usnesení už si nehrajeme.

Pravice se řídí logicky pochybnou úvahou, že pokud se nemá rok 1948 opakovat, musíme se dostat před něj. To však má hned několik úskalí. První spočívá v tom, že naše racionalita bohužel neumožňuje pohyby v čase. Stroj času prostě nefunguje. Nefunguje dokonce i těm, kteří nevědí proč. Za totáče se s tím sice dělávaly intenzívní pokusy v řadě barrandovských studií. Výsledky však byly směšné a daly se prodat leda jako filmová veselohra.

Jistě, není to jediná cesta. Nemusíme se hned vzdávat všeho, co hlava nebere. Vzpomeňte si na nápisy na dveřích různých přetížených provozoven – Nemožné ihned, zázraky do tří dnů. Copak tu nemáme profesionály na zázraky? Trik může spočívat v tom, že pokud dáme katolické církvi postavení, které měla v době, kdy byly zázraky běžnou součástí našeho života, zařídí to za nás.

Klapnout to však může jen tehdy, když to nenecháme jen na těch nahoře, ale snažit se budou i ti dole. Zázraky se dějí mnohem radostněji, když se zároveň drábci změní v dráby, nečas nesvobody v čas nesvobody, tupé škrty se přejmenují na vítězné, demokracie definitivně přeroste v demokradii (až bude dokradeno, zakotví se v ústavě, od teď už můžou krást všichni), a revoluční česká zkušenost vyjede na spanilé jízdy do sousedních zemí, jejichž smyslem nebude jen probírka samoobsluh a kapes našich evropských partnerů (jíst se musí), ale zejména osvěta o životě jedině správné společnosti.