Dvě třetiny českých zákonů jsou pouhou transpozicí evropských direktiv do české legislativy. Tím se dalo argumentovat před volbami do Evropského parlamentu, aby bylo zřejmé, jak jsou důležité. Nedá se říci, že by to moc zabralo. Proto se volební boj soustřeďoval spíš na to, jak Turkovi kdysi vytrčela z auta pravice nebo na triky, jak protlačit nebo potlačit něčí účast v televizních debatách. Opíralo se to o naději, že kdo není vidět, neexistuje.

Jak z toho ven? Techniky výroby souhlasu (manufacturing consent), jak to definoval Noam Chomsky, jsou stále propracovanější a volič je hříčkou v rukou marketérů a PR šamanů. Uniknout lze, namítnete okamžitě, stačí sáhnout po internetu a začíst se do alternativních médií. Není to však únik se zárukou.

Alternativní média jsou chudá, nemohou si dovolit velké redakce, které by se v tom autorském materiálu moc prohrabovaly a oddělovaly zrní od koukolu. A protože editace mnohým připadá jako čiré cenzurování, alternativní média jsou otevřená a pouštějí na sklo všechno, jak to přišlo. Takže vliv profesionálních manipulantů může být snadno zkombinován s vlivem zmanipulovaných amatérů.

Za úspěch proto můžeme považovat fakt, že ani takhle masívní manipulace nezměnila nic na střízlivém voličském hodnocení Fialovy vlády. Převážila úvaha, že když se její směřování na Západ opírá o Ukrajinu, pak tu něco nehraje. Pobavil mě Josef Koukal na Novinkách, jak se s tématem vládní prohry popral, aby neurazil: „Pokud byly eurovolby v Česku referendem o současné vládě, nedopadla špatně. Vzhledem k její oblibě, která je nízká, a vzhledem k tomu, že jí většina lidí nedůvěřuje.“