Cinkající klíče nad hlavou dávaly najevo, že tenhle krám už je třeba co nejrychleji zavřít. Nebo? Bohumír Dufek, ASO: Generální stávka! Představitelé odborů dopravy: Příští akce budou masovější a odvážnější. Budou dopravní blokády. Gangstery zbavit majetku! Ondřej Lánský, ProAlt: Po dvaceti letech jsme opět na začátku. Lukáš Matoška, Za svobodné vysoké školy: Uspět můžeme jen společně. Josef Středula, KOVO: My už jsme demisi vlády přijali.

Přes hodinu trval pochod průvodu od Domu odborových svazů přes magistrálu a slavnou protestní trasou ulicemi Politických vězňů a Opletalovu, nakonec se všichni účastníci sobotní demonstrace na Václavské náměstí nevešli. Značná část jich uvázla daleko za rohem, zatímco předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil už pod koněm se svatým Václavem hřímal: Takhle to dál nejde! Vláda má desetiprocentní důvěru a chce pokračovat ve svých asociálních reformách!

Požadavky jsou jasné – zastavit reformy, demisi vlády a nové volby!

Do ucha mi burácela vuvuzela z jedné strany, buben z druhé. I když jsem se protlačil hodně dopředu, postavy, které se míhaly na velké projekční ploše, jsem měl většinou zastíněny transparenty, ten v popředí volal Stop vládě!, a ten v pozadí shrnoval výsledek dvacetiletí utahování opasků a léčby šokem - Máme holé zadky! Pak jsem si všiml jedné dopravní značky, na které seděla dřevěná třepetavá straka a pod ní v bílém terči s červeným okrajem varování: Pozor, Klaus!

Občas se dav hnul, jak ustupoval sanitce, protože polední kotel a hodiny stání natěsno udělaly své. Policajti ve službě, kteří korektně usměrňovali masy na dohodnutá místa, pozdravili i své kolegy po službě, kteří přišli ve čtverci příslušného odborového svazu. Slušně zastoupeni byli také odboráři z řad civilních pracovníků armády. Ale nejmohutnější část průvodu, jednolitá masa s modrými praporci a za temného duněné bubnů z nádob od pitné vody však patřila KOVO, následována školskými a zdravotnickými odbory. Za nimi další a další odborové svazy. Občanské iniciativy a studenti byli vklíněni mezi ně, a tak se naše řady cestou prolínaly.

Vtipná hesla, bezvadní lidé, někteří byli už od šírání na cestách, obláčky mírnily výpady sílícího slunce. Jaký by to byl krásný den, kdyby ho nepotřísnilo něco tak odporného a slizkého, jako je vláda, které se pošklebuje všem, kdo uvěřili v protikorupční a rozpočtově odpovědná řešení. Na konci demonstrace to vlastně nezaznělo úplně přesně, ale lidé automaticky sáhli do kapes a začali zvonit klíči nad hlavou, zatímco z reproduktorů zaznívaly tóny státní hymny. Ano, tahle země je naše! Nevzdáme se, dokud o tom nebude pochyb. Jako v listopadu 1989.