Všichni výše zmínění dokazují, že zmíněné principy nectí a ani ctít nehodlají, čili právní povaha státu jim může být ukradená. Ve věcech, v kterých ústava nevymezuje přesně výklad jednotlivých pravidel, nadřazují své subjektivní názory na jejich vymezení nad názor prezidenta, který je ústavou zmocněn, aby s nimi nakládal a tedy je v té souvislosti i vykládal. O jejich právu vnucovat prezidentovi svůj pohled na věc ústava nic neříká.

Příkladem budiž amnestie. Její vyhlášení je ústavní pravomocí prezidenta, přičemž žádné hranice mu nejsou vymezeny. Prezident je proto nemohl překročit a posuzování jeho jednání jako libovůle je z logiky věci nesmyslné. Zatím je na něm, jako na osobě zmocněné nakládat ústavním právem, aby sám vymezil jeho hranice. Ale senátoři chtějí žalovat Václava Klause za to, že  se odchýlil od jejich zmatečných názorů. Nadřazují se nad ústavu i nad prezidenta. Pochopil bych, kdyby autoři nesmyslného nápadu iniciovali změnu ústavy, kterou by buď právo amnestie z ní zmizelo, nebo by bylo nějak omezeno, ale jejich útok na prezidenta nemohu hodnotit jinak než jako slabomyslnou drzost.

Postojem k abolici jdou přímo proti našemu právnímu řádu. Prezidentovo rozhodnutí se totiž týká výlučně osob, na které má být z titulu presumpce neviny pohlíženo jako na nevinné. Senátoři nemají právo říkat, že nevinní lidé musí být souzeni a snad i odsouzeni, protože oni sami je bez znalosti věci považují za zločince.

Způsob, jímž na prezidentovo rozhodnutí reaguje soudce Kamil Kydalka, mi připomíná přísloví o zloději, který volá „chyťte zloděje“. Vždyť právě na průběhu velkých kauz hospodářské trestné činnosti, vedených jeho senátem, lze doložit ospravedlnění pro zaslouženou facku české justici za neúnosně dlouhá řízení, kterou jí pan prezident uštědřil aboličním rozhodnutím. Tak Kydalkova  kauza Františka Chvalovského & spol. vstoupila do dvanáctého roku života. Účast na trestním řízení v postavení obviněného je stresující zážitek nejen pro něj, ale i pro jeho nevinnou rodinu. Je to samo o sobě trest svého druhu. Obvinění mají v tomto případě konkrétním případě dlouhodobě obstavený veškerý majetek, což jim značně znepříjemňuje život nádavkem k zátěži dlouhým řízením. Soudce Kamil Kydalka vrátil třikrát žalobci obžalobu, čímž vždy vyvolal několikaleté přerušení procesu. Až na základě čtvrté obžaloby vynesl rozsudek. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací jej ale zrušil se zdůvodněním, které je pro pana soudce přímo zdrcující.