Shodou okolností právě v této době jsem svědkem a zčásti i bezbranným účastníkem nepříjemných událostí, bez nichž bych se rád obešel. Běžně se setkávám s potížemi obviněných při obraně proti zášti původců jejich pronásledování a proti  zlé vůli, podjatosti a neumětelství úřadů, které je  pronásledují.  Setkávám se s důkazy o nerovnosti obviněných a jejich pronásledovatelů. Pokusí-li se obvinění po zproštění obžaloby o odvetu proti těm, kdo jejich trápení zavinili, velmi často narazí na odpor úřadů, od nichž očekávali podporu. Setkávám se s důkazy o nerovnosti občanů a justice. Občan, který propase některou ze zákonem stanovených lhůt, ztrácí bez náhrady svá práva a může skončit jen kvůli tomu za mřížemi, bez ohledu, zda je skutečně vinen. Soudce, který nezvládá své úkoly v zákonech stanovených procesních lhůtách a působí tím škody obviněným, nemůže být hnán k odpovědnosti, protože lhůty jsou nevymahatelné a v případě protestů postižených jej nadřízený zaštítí.  Stejně tak soudce, který nedbalostí nebo úmyslně vyvolá průtahy řízení v trvání několika měsíců, neponese odpovědnost. Chrání ho samoobslužný svépomocný systém kárného řízení. Ministerstvo spravedlnosti jeho slabiny nenapravuje, protože samo je spolehlivým ochráncem hříšníků.

Pokud už se dostanu k nějakému rozjímání, tak vždy narazím na otázku odpovědnosti za hříchy. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč odškodnění obětem nesprávně vedených procesů. Postižení se musí odškodnění doprošovat a většinou se dohadují se soudy o jeho výši, jen zřídka úspěšně. Sluhové státu, kteří vyrobili důvody k vyplácení odškodného, zůstávají klidní: nijak se jich to netýká. A soudci, kteří vyrábějí vadné procesy na pokračování, soudí klidně dál a dále trvají na své neomylnosti.

Je téměř zbytečné podávat podněty ke kárnému stíhání hříšníků. Nadřízení, kteří mají pravomoc kárných žalobců, téměř vždy zaštítí své podřízené a popřou, že by se něčeho nemravného dopustili. Trochu je chápu: potkávat denně na chodbě kárně obviněného, může být pro kárného žalobce nepříjemné. Ale postižený nepořídí lépe u ministra spravedlnosti, který je univerzálním kárným žalobcem s osobní výsadní pravomocí a k hříšníkovi má daleko. Není především vůbec jisté, že k němu úředníci kárný podnět pustí. A když už jej dostane, musí přemýšlet, zda si může dovolit poslat hříšníka před kárný soud, neboť musí počítat s odporem stavovských organizací, novinářů a politiků a také bere ohledy na svou příští volitelnost a prospěch své partaje.