Nebyl by to Miloš Zeman, aby se nesnažil v této souvislosti posílit svou oblíbenost podlézáním novináři rozeštvané části veřejnosti a současně prokázat originalitu svého myšlení třeba i protismyslným výrokem:  potvrdil odpor vůči amnestii jako takové a vůči té Klausově zvlášť a abolici označil za generální pardon neschopným státním zástupcům a soudcům, kteří nedokázali složité kauzy velké hospodářské kriminality dovést k pravomocnému rozsudku v nějaké  rozumné době.

Na okraj jeho odporu k amnestii podotýkám, že hromadné odpouštění malých trestů k uctění významných výročí není v naší části Evropy ničím neobvyklým a v podstatě odpovídá křesťanským kořenům naší kultury. Křesťané se přece modlí „odpusť nám jakož i my odpouštíme“. Úspěšná správa státu si může dovolit jednou za čas projevit velkorysost vůči pokleslé části společnosti a dát jí šanci k návratu mezi slušné lidi. Jak správně podotkl kardinál Duka, mezi amnestovanými mohou být i nevinní lidé, oběti justičních přehmatů . Nenadálé propuštění z výkonu trestu jako štěstí, nečekaně spadlé do klína, může mít aspoň pro část amnestovaných hodnotu popudu ke změně postoje k životu, odpovídající přání už  nikdy se nevrátit za mříže. Platí to zejména pro pachatele bagatelních nenásilných trestných činů, jejichž věznění je mimořádně nákladné, ale výchovný účinek ve směru k polepšení obvykle nemá.

Ostatně se zdá, že Klausova amnestie zatím jako nová příležitost skutečně  funguje: z více než šesti tisíc amnestovaných bylo ke konci února zpět ve vězení přibližně 55 odsouzených. Vzhledem k velké náklonnosti české vězeňské populace k recidivě je to výsledek až neuvěřitelně příznivý.