Rozšiřovaly se ubytovací kapacity věznic. Pozornost se zaměřila také na usnadnění předčasného podmíněného propouštění pachatelů méně závažné trestné činnosti. Ministerstvo hledalo spásu proti dalšímu přibývání vězňů v alternativních trestech. Velkou pozornost věnovalo zavedení trestu domácího vězení, za působení Jiřího Pospíšila s velkou slávou a hlučně, zato neúčinně, za jeho nástupců Kovářové a Blažka sice méně hlučně, ale o to věcněji.

Po novoroční amnestii je najednou mnoho věcí jinak. Přeplněné věznice přestaly být noční můrou odpovědných činitelů. Vězeňská služba i ministerstvo pocítily úlevu, zato soudy se potýkají s velkým balíkem související administrativy. A přišly nové, Vězeňské službě ČR dříve neznámé starosti. Bylo nutné dočasně nebo i trvale opustit některé věznice. Další zachránil před zavřením přesun odsouzených z bohatěji zalidněných zařízení.

Souběžně, ale patrně bez příčinné souvislosti, roste tlak na zavádění a legalizaci dříve neznámých metod usvědčování podezřelých, postavených na principu účinné lítosti, jejichž užívání není jinak v Evropě běžné. Připadá mi, že některé jsou na hraně ústavnosti. Rozhodujícím zájmem je usnadnění práce vyšetřovatelů, urychlení průběhu vyšetřování, a to za cenu využívání a někdy i zneužívání lidských slabostí. Zavírání lidí má jít snáze a rychleji. Pokud tyto snahy dojdou naplnění, vrátíme se do předamnestijních poměrů ve vězeňství dříve, než se nadějeme.

Viditelnou ukázkou těchto novot je institut spolupracujícího obviněného, ztělesněného postavou Ivany Salačové  v kauze Davida Ratha: spoluprací s policií si zajišťuje podstatné snížení trestu, spolupachatelům zkracuje cestu za mříže.