Jiří Pospíšil již v minulosti prokázal dovednost přikrucovat paragrafy podle politické objednávky, takže mu nepůsobilo potíže omílat kolem dokola tvrzení o dodržení jednacího řádu a ústavnosti postupu. Stejně tak hájil barvy své strany osvědčený demagog Lubomír Zaorálek. Demokracie je diskuse, ale toto vlastně ani diskuse nebyla, neboť proběhly dva souběžné monology vedle sebe. Přesto utkání obou politiků přineslo dvě důležitá sdělení.

Prvním je zpráva o téměř jistém rozhodnutí ČSSD napadnout proceduru schvalování reformních zákonů ústavní stížností. Ústavní soud ČR tak opět dostane široký prostor k zásahu do vnitropolitického vývoje státu. Vyhoví-li opozici, spustí řetěz navazujících politických a právních kroků zásadního významu, který skončí až někde v nedohlednu. Rok 2012 tak může být v naší zemi hodně rušný.

Druhým je obnažení neúnosnosti modelu rádoby demokratického vládnutí, založeného na neprostupnosti zdi mezi vládní většinou a opoziční menšinou. Sociální demokraté mají pravdu v tom, že reformní zákony ovlivní život společnosti na desetiletí a není proto vhodné přijímat je ve spěchu a cestou „převálcování" opozice koaliční většinou. Škodlivé je ovšem i nadřazování stranického prospěchu nad zájem státu, které vidíme u obou „státostran". Reformní zákony by zasluhovaly trpělivou přípravu v součinnosti všech parlamentních stran, přistupujících k nim s nadhledem nad stranickými zájmy. Ke škodě státu toho ale není naše politická reprezentace schopná.

V určitém období trvání předmnichovské republiky působil mimoústavní model řízení politiky „parlamentní pětkou", v které zasedali představitelé pěti hlavních parlamentních stran včetně opozičních. V jejich jednáních platil zákaz majorizace a s důležitými zákony se nešlo do parlamentu, dokud jejich zásadní podoba nebyla vyjasněna. Bylo to těžkopádné, ale v klidných časech to kupodivu fungovalo. Něco takového by dnes bylo nepředstavitelné, neboť ani dohoda uvnitř koalice není samozřejmostí a normou je spíše „pohlavkování" malých „véček" nerealisticky panovačnou ODS. Ochota naslouchat opozici je za těchto okolností mizivá. Odezvou pak jsou výstřední, zcela nesmyslné projevy odporu opozice proti „válcování" vládní koalicí.