Boje o postavení v politické sféře nebo ve státní správě nebo o prosazení záměrů, jež se dotýkají životních jistot vládnoucích uskupení, běžně doprovází podpůrná mediální palba. Její věcný obsah  bývá chudý, argumentace převážně nekorektní. Hledat za takových okolností v médiích nestranné, vyvážené, pokud možno pravdivé informace o různých uchazečích o funkce nebo o projektech mohou jen snílci.

Chtěl bych znát důvody, proč se do vytváření mediální mlhy kolem vzestupů i pádů politiků nebo vysokých státních úředníků a do tažení proti připravovaným právním normám  někdy pouštějí i novináři, kteří si inteligencí a kvalitou tvorby  vysloužili úctu čtenářů, nebo jinak: jaká je cena, za kterou jsou ochotni dát všanc svou dobrou pověst.

Příkladem z posledních dní je Bohumil Pečínka, jinak uznávaný komentátor,  který se pasoval na odborníka na problematiku státního zastupitelství. Brojí proti všemu, o co právě usiluje nejvyšší státní zástupce. Zejména mu vadí návrh nového zákona o státním zastupitelství a možnost jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze.

Vytvořil krátké spojení mezi „kauzou Rath“ , náhlým pádem Jiřího Pospíšila, záměrem vydat nový zákon o státním zastupitelství, údajnou snahou o  obnovu  prokuratury, a možností jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze.

Ve skutečnosti některé prvky jeho virtuálního obrazu dění ve státním zastupitelství mají počátek již ve vývoji resortu po vzniku samostatného českého státu. Například vrchní soudy a vrchní státní zastupitelství v Praze nevznikly jen z potřeby racionálního uspořádání organizace řízení soudnictví a státního zastupitelství, ale částečně jako ústupek soudcům a státním zástupcům rušených nejvyšších republikových orgánů. Vrchní soud a Vrchní státní zastupitelství v Praze pro ně  byly vítaným útočištěm.