Představa, že by se pravý pachatel dobrovolně přihlásil k odpovědnosti za skutek, za který již byl pravomocně potrestán někdo jiný, mi dosud připadala nesmyslná, ale skutečnost předběhla mou představivost. V současnosti mám takové případy před očima hned dva.

O jednom se kdysi mluvilo  jako o „vraždě olešnické stařenky“. Skutkovou podstatou bylo pobodání staré ženy dětmi ve věku 11-17 let. K útoku došlo, když jim oběť nechtěla dát peníze.  Nebožačka, ponechaná bez pomoci, pak za několik dní zemřela v nemocnici na zánět plic.

Případ měl nesmírný mediální ohlas a veřejnost se dožadovala exemplárního trestu. Jenže z počátku se zdálo, že nedojde uspokojení: děti nejsou trestně odpovědné a mladistvému lze uložit pouze poloviční trest. To by ovšem krvelačným divákům TV Nova a čtenářům Blesku nestačilo. Orgány činné v trestním řízení tehdy pružně vyhověly společenské poptávce. Zneužily 11letého chovance dětského domova, který dosvědčil, že „dospělák“, jenž zhůvěřilé děti vezl na místo činu, jim dal během cesty pokyn, aby stařenku v případě odporu zabily. Řidič pak byl odsouzen za vraždu, při které měl jako vražedného nástroje použít děti.

Aniž bych se pouštěl do podrobností, soudím, že zde došlo k hrubému justičnímu přehmatu, tedy k nespravedlivému odsouzení. Hrůzný čin se skutečně stal, ale bez návodné účasti odsouzeného, který měl být sice potrestán za neposkytnutí pomoci, nikoli za vraždu.