Až do předání Agrofertu do správy svěřenského fondu Andrej Babiš spojoval v jedněch rukou moc politickou s ekonomickou, což se nikomu před ním v daném rozměru nepodařilo. Kromě toho pracovní výkonností a profesionalitou patří k nejzdatnějším mezi nimi. Je to jeden z důvodů, proč jej jedni obdivují, jiní mu závidí nebo jej přímo nenávidí, všichni s plným nasazením. Nelze kolem něj přejít lhostejně.

Naproti tomu jeho nenávistníci mají smůlu. Není mezi nimi nikdo s takovou autoritou, aby se mohl stát faktickým vůdcem „hnutí odporu“ a dokonce nikdo, kdo něco velkého vybudoval nebo aspoň něco velkého řídil. Hvězdou mezi nimi je Jiří Pospíšil, kdysi capo di tutti capi ze skandálů kolem politicky vynuceného zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka, jenž své ministerské působení zakončil ostudným vyhazovem „na hodinu“. Některým z pronásledovatelů ještě teče mléko po bradě, což jim ale na sebevědomí neubírá. Přesto nelze pustit ze zřetele přísloví „mnoho psů zajícova smrt“: nemají-li odpůrci dost sil na svržení Andreje Babiše, mohou aspoň hodně obtěžovat a působit mu různá příkoří.

Jeho příběh jako politika lze proto vnímat jako potvrzení přísloví, podle něhož do nejvyšších stromů nejčastěji bije blesk. Začal jsem se jím zabývat v r.2017 v souvislosti se zahájením trestního řízení v pověstné kauze „Čapí hnízdo“. Popudil mě zjevný záměr jeho podněcovatelů zneužít nástrojů trestního práva k „nápravě“ volebních výsledků. Jako svědek několika prokázaných případů zvrácení vadných rozsudků jsem musel také odmítnout neochotu jeho protivníků mezi politiky a novináři vzít na vědomí, že základním kamenem trestního práva je presumpce neviny. Měl jsem čerstvou zkušenost s trestním stíháním Aleny Vitáskové, která se nepodvolila dlouhodobému nátlaku na opuštění postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu a nakonec se dočkala zprošťujícího rozsudku. Nejde v tomto případě speciálně a jen o Andreje Babiše, ale o obecně nepřijatelné přístupy k trestnímu právu.

Reagoval jsem tehdy článkem „Co může potkat Andreje Babiše“ z 12.srpna 2017, na který jsem 2. listopadu 2017 navázal textem „Nejen trestněprávní zádrhele…“. Navzdory proměnám času oba si zachovaly aktuálnost. Živá je nadále i otázka po tom, co může potkat Andreje Babiše a rýsuje se obecná odpověď, že v nejbližší době nic dobrého.

Je zřejmé, že záměr přinutit Andreje Babiše k odchodu z politiky vyvoláním jeho trestního stíhání jeho strůjcům nevyšel. Pronásledovaný neopustil postavení v čele Hnutí ANO ani úřad ministra financí a nakonec se stal předsedou vlády. Hnutí ANO, jehož je nejvýraznějším představitelem, si udrželo voličskou podporu, ač Babišovi nenávistníci snili o jeho úpadku následkem prozření voličů, prchajících od něj s odporem. Mimo to vídáme téměř denně v přímém televizním přenosu, že evropští státníci s ním jednají jako rovní s rovným a dokonce musí občas strpět polibky od Jean Paul Junckera (nezávidím). Řeči o tom, že snad Andrej Babiš dělá republice ostudu v zahraničí, nemají opodstatnění: zahraniční veřejnost má jiná měřítka a jiné starosti.