K jeho zvláštnostem patří také nápadný nezájem  novinářů, jindy až krvelačně  senzacechtivých. Veřejnost nemá být zřejmě zbytečně upozorňována na proces, který lze spojovat se známými výhružkami významných politických představitelů na adresu policie, pronesenými v rozčilení nad zahájením trestního stíhání exministryně obrany Vlasty Parkanové, a lze jej tedy považovat za pokus o politickou „popravu“.

O obsahu a povaze procesu a o dění na hlavním líčení ve dnech 28.2.-1.3.2013 jsem se zmínil v článku z 2.března 2013. V uplynulých dvou dnech pokračovala v soudní síni přehlídka jedinečného souboru svědků, s jakým se v běžných procesech nesetkáváme: vysokých policejních důstojníků a zaměstnanců PČR, ať již ve služebním či pracovním poměru nebo v důchodu.  Když jsem v předchozím článku uvedl, že „obraz korunních svědků obžaloby Dušana Koutného a Jaroslava Vaňka utrpěl citelné šrámy“, netušil jsem, že přijdou další, ještě drsnější zvěsti. Obraz ze svědeckých výpovědí z 11. a 12.dubna 2013 připomínal hemžení všelijaké nechutné žoužele po odklopení kamene, pod nímž žila v temnotě. Nebýt důvěryhodnosti svědků, poučených o možných následcích křivého svědectví, některé perly z výpovědí bych považoval pouze za špatný žert. Představa vysokého policejního důstojníka, který při návštěvách v kancelářích kolegů či podřízených v jejich přítomnosti močí do umyvadla, či si v restauraci cpe pod sako alpakové příbory nebo skleničky, nezapadá do mých představ o osobnostní kultuře vysokého služebního funkcionáře PČR. Odpudivě působí i zjištění, že hojně užívaným nástrojem personální práce u předmětných policejních složek či v praxi příslušných služebních funkcionářů je vydírání : nepohodlný policista si může vybrat mezi odchodem na slušné pracoviště s výborným osobním ohodnocením nebo kázeňským řízením v případě nepovolnosti. Překvapuje i četnost trestních oznámení a stížností, které na sebe navzájem policejní elity podávají.

U jiného procesu by si bulvár  na dění v soudní síni pořádně „posvítil“ a nechutnosti by rozmazal do největší možné šíře. Mediální ohlas tohoto procesu je ale velmi střídmý a „nebulvární“. Nejobsáhlejší a věcně správný záznam průběhu jednání přinesl Deník dne 12.4.2003 v článku Milana Holakovského, který se ale zaznamenání nechutností vyhnul.