K jeho zvláštnostem patří také nápadný nezájem novinářů, jindy až krvelačně senzacechtivých. Veřejnost nemá být zřejmě zbytečně upozorňována na proces, který lze spojovat se známými výhružkami významných politických představitelů na adresu policie, pronesenými v rozčilení nad zahájením trestního stíhání exministryně obrany Vlasty Parkanové, a lze jej tedy považovat za pokus o politickou „popravu“.
O obsahu a povaze procesu a o dění na hlavním líčení ve dnech 28.2.-1.3.2013 jsem se zmínil v článku z 2.března 2013. V uplynulých dvou dnech pokračovala v soudní síni přehlídka jedinečného souboru svědků, s jakým se v běžných procesech nesetkáváme: vysokých policejních důstojníků a zaměstnanců PČR, ať již ve služebním či pracovním poměru nebo v důchodu. Když jsem v předchozím článku uvedl, že „obraz korunních svědků obžaloby Dušana Koutného a Jaroslava Vaňka utrpěl citelné šrámy“, netušil jsem, že přijdou další, ještě drsnější zvěsti. Obraz ze svědeckých výpovědí z 11. a 12.dubna 2013 připomínal hemžení všelijaké nechutné žoužele po odklopení kamene, pod nímž žila v temnotě. Nebýt důvěryhodnosti svědků, poučených o možných následcích křivého svědectví, některé perly z výpovědí bych považoval pouze za špatný žert. Představa vysokého policejního důstojníka, který při návštěvách v kancelářích kolegů či podřízených v jejich přítomnosti močí do umyvadla, či si v restauraci cpe pod sako alpakové příbory nebo skleničky, nezapadá do mých představ o osobnostní kultuře vysokého služebního funkcionáře PČR. Odpudivě působí i zjištění, že hojně užívaným nástrojem personální práce u předmětných policejních složek či v praxi příslušných služebních funkcionářů je vydírání : nepohodlný policista si může vybrat mezi odchodem na slušné pracoviště s výborným osobním ohodnocením nebo kázeňským řízením v případě nepovolnosti. Překvapuje i četnost trestních oznámení a stížností, které na sebe navzájem policejní elity podávají.
U jiného procesu by si bulvár na dění v soudní síni pořádně „posvítil“ a nechutnosti by rozmazal do největší možné šíře. Mediální ohlas tohoto procesu je ale velmi střídmý a „nebulvární“. Nejobsáhlejší a věcně správný záznam průběhu jednání přinesl Deník dne 12.4.2003 v článku Milana Holakovského, který se ale zaznamenání nechutností vyhnul.
Na okraj zmíněného článku podotýkám, aniž bych vytýkal, že snaha podat čtenářům úplné informace může ohrozit objektivitu dalšího dokazování a dostává se tak do rozporu s požadavky trestního řádu. Svědek nemá vědět, co se odehrálo v soudní síni před jeho výslechem, aby se nemohl připravit na účelové přizpůsobení výpovědi. Díky pilnosti Deníku dnes ale víme celkem přesně, kam bude směřovat doplnění dokazování v odročeném hlavním líčení.
Před ukončením dokazování zjišťuji, že strana žalující využila skutečně všech daných možností k usvědčení pana obžalovaného. Obhajoba za ní poněkud zaostává. Zatím neuvedla jeho domnělou trestnou činnost do souvislosti nejen s výhružkami ze strany politiků (v čemž jí mohla bránit „politická korektnost“), ale i s trestními oznámeními a mediálními útoky, které proti němu po jmenování policejním prezidentem vyvolali jeho odpůrci z řad vysokých policejních důstojníků (v čemž jí nebrání nic).
Za zaznamenání opět stojí výkon samosoudce, který dokonale ovládá spis a vede dokazování v duchu přísné nestrannosti. Nechť padne jakýkoli rozsudek, bude viditelným výsledkem poctivě odvedené práce. Dojde-li k očekávané „popravě“, bude to „poprava s plnou parádou“.
K pozoruhodnostem procesu ale patří i vyrovnaný výkon ostatních představitelů hlavních rolí v tomto divadle, kteří jsou důstojnými protihráči soudce. Žalobce Michal Muravský skutečně nepodřimuje. Petru Lessymu jde nepokrytě po krku, nicméně nepřekračuje meze korektnosti např. kladením kapciózních otázek, na rozdíl od zmocněnce poškozených Michala Mazla, který sice velmi dobře doplňuje žalobce, ale jeho otázky občas vyvolávají protesty obhájce i nesouhlas soudce. Oba pánové se při řízení spolu baví, ač žalobce jako představitel státu si nemá se zmocněncem soukromé osoby co povídat: pro něj je pouze stranou stejně jako obžalovaný a jeho obhájce. Divím se, že obhájce Tomáš Sokol, který jinak hraje svou roli s obvyklou přesností, nevyzval pana soudce, aby je rozsadil.
Pan obžalovaný nedává najevo neklid. Občas klade otázky svědkům nebo se vyjadřuje k důkazům, ale při tom se tváří, jako by se ho celá věc netýkala.
Nesplnil se předpoklad, že 12. dubna si Petr Lessy vyslechne rozsudek. Samosoudce z vlastní iniciativy rozhodl o nutnosti doplnění dokazování a řízení odročil na 16. a 17. květen 2013. Opět tím prokázal snahu předejít výtce neúplnosti a účelovosti dokazování, nechť rozhodne jakkoli.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
