Popudem mu byl vládní záměr soustředit stíhání závažných případů korupce do rukou specializovaného útvaru státního zastupitelství. Poukazuje na to, že vybavení státních zástupců pravomocí zastavit trestní řízení před podáním obžaloby jim umožnilo, aby poskytli ochranu VIP obviněným, přestože původně byl tento instrument míněn jako ochrana nevinných občanů před svévolí policie a proti zahlcování soudů nedůvodnými obžalobami.Institut zastavení trestního stíhání usnesením státního zástupce před podáním obžaloby dokonce považuje za „snad nejošklivější vřed na tváři polistopadové justice".

Soudí, že státní zastupitelství nemůže splnit úspěšně svůj úkol v oblasti této trestné činnosti, nebude-li specializovaným státním zástupcům odebrána tato pravomoc. Dožaduje se také, aby „protikorupční" státní zástupci nesměli sjednávat dohody o vině a trestu, pokud bude tento - dle mého názoru nepotřebný a nesmyslný nástroj- zahrnut do trestního práva. Přeje si, aby v  trestních věcech korupčního jednání přešla pravomoc zastavení trestního stíhání přímo na trestní soud. Oprávněně poukazuje na to, že soudní řízení je odolnější proti korupčním úskokům, neboť probíhá před očima veřejnosti a podléhá přezkumu v odvolacím řízení.

Z jeho textu není zřejmé, zda si uvědomuje, že ve  věci zastavení trestního stíhání jsou státní zástupci podrobeni mimořádnému oprávnění nejvyššího státního zástupce rušit jejich rozhodnutí. Každé pravomocné usnesení o zastavení trestního stíhání se povinně postupuje nejvyššímu státnímu zastupitelství k přezkumu a případnému rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. Je to výjimka z pravidla, že nejvyšší státní zástupce nesmí zasahovat do rozhodování masy státních zástupců mimo hrstky svých přímých podřízených (než „překabátění" komunističtí legislativci při tvorbě zákona o státním zastupitelství tuto zásadu vymysleli, museli hodně přemýšlet). Slavným příkladem uplatnění mimořádného oprávnění nejvyššího státního zástupce bylo přezkoumání usnesení jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka Renatou Veseckou, která při prvém přezkumu jeho rozhodnutí zrušila. Musel řízení doplnit a teprve jeho druhé rozhodnutí v jejích očích obstálo.

Mám obavy, že v té podobě, v jaké Tomáš Richter návrh uvádí, by byl těžko realizovatelný. Korupce není jednolitý trestný čin. Při korupčním jednání dochází k řetězu na sebe navazujících trestných činů, ke kterým jinak dochází i v jiných souvislostech. Nebylo by proto asi možné zakázat státním zástupcům zastavovat trestní řízení v případě jednoznačně vymezené právní kvalifikace trestného činu. Mimo to mi připadá paradoxní nápad, aby právě elita státních zástupců byla vyjmuta z dosahu mimořádné přezkumné pravomoci nejvyššího státního zástupce, zatímco ti ostatní by mu samozřejmě zůstali.

Úvahy Tomáše Richtera mají ovšem racionální jádro. Přibližují se legislativním námětům spolku Šalamoun, které během několika minulých let opakovaně předkládá ministerstvu spravedlnosti a publicisticky široké veřejnosti.