Projevil tím zásadní nedůvěru soudcům Nejvyššího soudu ČR a odebral obviněné zákonnému soudci, neboť Nejvyšší soud ČR již tehdy nařídil veřejné zasedání. Z hlediska vynucení návratu obviněných za mříže to byl nadbytečný zásah, protože stejnému účelu mohlo dokonce o několik dní dříve posloužit usnesení Nejvyššího soudu ČR.

Následovalo trestní oznámení na „pachatele“ vydání stížnosti pro porušení zákona a souvisejícího rozhodnutí o přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Daniela Kovářová  stížnost vědomě podepsala a ze zákona tím převzala odpovědnost za její účinky. Policie ji kvůli tomu vyšetřovala, ale obviněna nakonec nebyla. Orgány činné v trestním řízení obešly uctivým obloukem počítačově pologramotného vedoucího oddělení trestního dohledu ministerstva, seniora Jiřího Balzera, který sice s jejím rozhodnutím nesouhlasil, nicméně nevyužil své nesmírné neformální autority k protestu a zařídil propuštění obviněných z vězení. Dle mého laického názoru se zbaběle zpronevěřil povinnosti svědomitého státního úředníka, kterým smí dosud být, byť jeho normalizační minulost, počítačová pologramotnost a pokročilý věk jej již dávno předurčily k odeslání na odpočinek. Statečný k žalování byl až po návratu na ministerstvo Jiřího Pospíšila, kterého přiměl k zpětvzetí stížnosti.  V síti trestního řízení uvízl soudce-stážista Vlastimil Matula, který jako referent na nejnižším stupni struktury ministerstva napsal koncept stížnosti a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Společně s ním se v ní ocitl také Vladimír Chrástecký, tehdy ředitel příslušného odboru, který Matulovi zadal tuto práci a jeho výtvor pak postoupil 1. náměstkovi ministryně. Oba se dostali před soud a byli pravomocně odsouzeni k podmíněným trestům, čímž byly zničeny jejich kariéry.

Podobná záležitost se opakovala po vystřídání Marie Benešové v čele ministerstva Helenou Válkovou. Věrná socialistická služebnice velkokapitálu podala dne 30.prosince 2013 stížnost pro porušení zákona ve prospěch miliardáře Pavla Tykače, kterou chtěla zabránit obnově jeho trestního stíhání kvůli vytunelování CS Fondů. Podle jejího názoru Vrchní soud v Praze porušil zákon tím, že neprojednal důkaz, doručený do soudní budovy v den neveřejného projednání věci, ale dodaný na stůl předsedy senátu až po vydání rozhodnutí. Kdyby  Nejvyšší soud ČR její stížnosti vyhověl, Pavla Tykače by již v této věci nebylo možné nikdy trestně stíhat a nebylo by možné odsoudit jej v trestním řízení k náhradě škody v řádu stovek milionů.

Helena Válková oznámila 3. února 2014 zpětvzetí výše zmíněné stížnosti své předchůdkyně v obdobné situaci, v jaké spáchal nepřístojnost zpětvzetí Jiří Pospíšil, tedy krátce před nařízeným veřejným jednáním Nejvyššího soudu ČR, a to z důvodu rozporu mezi odůvodnění stížnosti a názorem Ústavního soudu na předmětnou záležitost. Na rozdíl od názoru na Jiřího Pospíšila nemám pochybnosti o odborné způsobilosti Heleny Válkové, přesto jsem její postup kritizoval ze stejných důvodů jako jeho v případě zpětvzetí stížnosti Daniely Kovářové: kvůli spornosti práva vzít zpět stížnost, podanou jiným ministrem, kvůli zásahu do ústavního práva obviněných na zákonného soudce a kvůli projevené nedůvěře k soudcům Nejvyššího soudu ČR. Pochopení mám spíše pro Helenu Válkovou než pro Jiřího Pospíšila, protože stížnost Marie Benešové by svou úrovní dělala ostudu ministerstvu, zatímco podání Daniely Kovářové by před Nejvyšším soudem ČR obstálo možná i s nadějí na úspěch.