Předseda vlády setrval na vysvětlení rozpočtovým nezvládnutím resortu, které rozvedl do obsáhlé, přesto zdaleka ne vyčerpávající kritiky způsobu, jímž si Jiří Pospíšil vedl při výkonu funkce. S určitými výhradami se ztotožňuji  se všemi výtkami, jež uvedl, a mnohé bych přidal. Mají ale malou vadu krásy: všechny byly dávno známy. Petr Nečas vypráví o vývoji svého hodnocení Jiřího Pospíšila v podstatě totéž, co s pozdní lítostí Mirek Topolánek, který údajně jeho odvolání nestihl kvůli nečekanému pádu vlády.

Např. vyčítá-li dnes Petr Nečas Jiřímu Pospíšilovi populismus, byl to výrazný rys jeho chování již v době jeho působení ve funkci „stínového ministra spravedlnosti ODS“ a po usednutí do křesla ministra postupně sílil až do jeho současných obludných rozměrů.

Vyčítá-li mu předseda vlády dále neochotu jít do nepopulárních strukturálních opatření a jako příklad uvádí zanedbání možnosti odlehčení věznicím využíváním institutu  domácího vězení s použitím elektronických náramků, pak k odvolání Jiřího Pospíšila kvůli zrušení tendru na dodavatele náramků a souvisejícího hardwaru a softwaru dostal Petr Nečas od r.2010 několik výzev. Když už jej neodvolal, jistě měl možnost jej přimět k rychlému  řešení problému. K tomu dodávám, že není v moci žádného ministra, aby přiměl nezávislé soudce ukládat trest domácího vězení, jehož výkon je zajištěn dosavadním způsobem, kterému oprávněně nedůvěřují. Vina Jiřího Pospíšila je v tomto ohledu nezpochybnitelná.

Některé výtky jsou ale nespravedlivé, proto mají povahu zástupných důvodů pro odvolání. Jiří Pospíšil patrně není jediným viníkem skutečnosti, že se nezadržitelně blížíme k počtu 24 tisíc vězňů a vazebně stíhaných, zatímco sousední Bavorsko vystačí přibližně s 12 tisíci a Rakousko s 9 tisíci. V poměru k počtu vězňů je ve srovnání se sousedními státy naše vězeňská služba poddimenzovaná. Většina provozních nákladů vězeňství má povahu mandatorních výdajů. Jejich suma se odvozuje z počtu vězňů a z počtu příslušníků vězeňské služby. Jednotkové náklady jsou stlačeny na spodní hranici únosnosti. Je to obrovská zátěž pro státní rozpočet, ale bez zastavení nárůstu kriminality se jí nelze zbavit. To ovšem není věc k řešení pouze pro ministra spravedlnosti, ani na jedno nebo dvě funkční období.

Pohled na finanční situaci resortu je zčásti zkreslený tím, že zde vznikají také značné příjmy např. v podobě poplatků za soudní řízení, které odtékají do státního  rozpočtu, odkud pak plynou zpět do resortu dotace. Názor Jiřího Pospíšila, že příjmy, jež v resortu vznikají, by v něm měly zůstat, je rozumný.