Zdeněk Jemelík: Nečasovo žertování s vážnou tváří

Předseda vlády setrval na vysvětlení rozpočtovým nezvládnutím resortu, které rozvedl do obsáhlé, přesto zdaleka ne vyčerpávající kritiky způsobu, jímž si Jiří Pospíšil vedl při výkonu funkce. S určitými výhradami se ztotožňuji se všemi výtkami, jež uvedl, a mnohé bych přidal. Mají ale malou vadu krásy: všechny byly dávno známy. Petr Nečas vypráví o vývoji svého hodnocení Jiřího Pospíšila v podstatě totéž, co s pozdní lítostí Mirek Topolánek, který údajně jeho odvolání nestihl kvůli nečekanému pádu vlády.

Např. vyčítá-li dnes Petr Nečas Jiřímu Pospíšilovi populismus, byl to výrazný rys jeho chování již v době jeho působení ve funkci „stínového ministra spravedlnosti ODS“ a po usednutí do křesla ministra postupně sílil až do jeho současných obludných rozměrů.

Vyčítá-li mu předseda vlády dále neochotu jít do nepopulárních strukturálních opatření a jako příklad uvádí zanedbání možnosti odlehčení věznicím využíváním institutu domácího vězení s použitím elektronických náramků, pak k odvolání Jiřího Pospíšila kvůli zrušení tendru na dodavatele náramků a souvisejícího hardwaru a softwaru dostal Petr Nečas od r.2010 několik výzev. Když už jej neodvolal, jistě měl možnost jej přimět k rychlému řešení problému. K tomu dodávám, že není v moci žádného ministra, aby přiměl nezávislé soudce ukládat trest domácího vězení, jehož výkon je zajištěn dosavadním způsobem, kterému oprávněně nedůvěřují. Vina Jiřího Pospíšila je v tomto ohledu nezpochybnitelná.

Některé výtky jsou ale nespravedlivé, proto mají povahu zástupných důvodů pro odvolání. Jiří Pospíšil patrně není jediným viníkem skutečnosti, že se nezadržitelně blížíme k počtu 24 tisíc vězňů a vazebně stíhaných, zatímco sousední Bavorsko vystačí přibližně s 12 tisíci a Rakousko s 9 tisíci. V poměru k počtu vězňů je ve srovnání se sousedními státy naše vězeňská služba poddimenzovaná. Většina provozních nákladů vězeňství má povahu mandatorních výdajů. Jejich suma se odvozuje z počtu vězňů a z počtu příslušníků vězeňské služby. Jednotkové náklady jsou stlačeny na spodní hranici únosnosti. Je to obrovská zátěž pro státní rozpočet, ale bez zastavení nárůstu kriminality se jí nelze zbavit. To ovšem není věc k řešení pouze pro ministra spravedlnosti, ani na jedno nebo dvě funkční období.

Pohled na finanční situaci resortu je zčásti zkreslený tím, že zde vznikají také značné příjmy např. v podobě poplatků za soudní řízení, které odtékají do státního rozpočtu, odkud pak plynou zpět do resortu dotace. Názor Jiřího Pospíšila, že příjmy, jež v resortu vznikají, by v něm měly zůstat, je rozumný.

Nečasovy výtky na adresu Jiřího Pospíšila jsou tedy až na výjimky oprávněné, ale žádná nemá takovou povahu, aby jednotlivě ani v souhrnu s ostatními ospravedlnila způsob, jímž odvolání provedl. Po jeho vystoupení v OVM Jiřímu Pospíšilovi nadále zůstává mučednická koruna, která mu dává velké šance v pokračování v politické kariéře na jiném působišti, případně i v útoku na postavení předsedy strany na nejbližším kongresu ODS. Je možné, že svým vystoupením předseda vlády rozhodl o Pospíšilově nástupnictví na jeho místo.

Petr Nečas ovšem svým hodnocením Pospíšilova výkonu ve funkci ministra spravedlnosti přiznal, že mu dlouhodobě trpěl závažná pochybení, aniž by včas přijal nápravná opatření. Je při tom známo, že na různá ministrova selhání byl upozorněn, často opakovaně a z více stran. Na místě je otázka, zda se předseda vlády nepřiznal k závažnému manažerskému selhání, jež je neslučitelné s jeho setrváním ve funkci. To je ovšem otázka pro něj a pro vedení ODS.

V souvislosti s objasňováním důvodů k odvolání Jiřího Pospíšila padla otázka postoje předsedy vlády k obsazení funkce vrchního státního zástupce v Praze. Jeho vyjádření, že jde o věc v odpovědnosti nejvyššího státního zástupce a ministra spravedlnosti, veřejnost jistě přijala s ulehčením. Ale v zdůraznění zdánlivě silnějšího postavení ministra, odpovědného za celý resort, se otevřel prostor pro úhybný manévr nového ministra, který skutečně není povinen přistoupit na Zemanem požadované jmenování Lenky Bradáčové. K tomu podotýkám, že žádný z politiků, jejichž jména zní při úvahách o možném nástupci Jiřího Pospíšila, není tak skvěle vybaven pro výkon funkce ministra spravedlnosti, jako Pavel Zeman pro funkci nejvyššího státního zástupce a Jiří Tregler pro funkci generálního ředitele vězeňství. Odpovědnost ministra za státní zastupitelství je víceméně pouze formální, konkrétní odpovědnost nejvyššího státního zástupce je silnější. Naopak ODS již v předvolebním období r.2010 zdůrazňovala nutnost posílení nezávislosti státního zastupitelství na politickém vedení státu. Pavel Zeman již oznámil, že v případě odmítnutí jmenování Lenky Bradáčové odstoupí. Pokud by výsledkem ministrovy neústupnosti mělo být navození Zemanova pádu, byl by zde důvod k hodnocení ministrova postupu jako zneužití pravomoci ke škodě státu.

Na okraj dodávám, že situaci může změnit sama Lenka Bradáčová, která s jmenováním souhlasila před odvoláním Jiřího Pospíšila. V době jeho prvního mandátu byla jeho oficiální poradkyní a není známo, jak nazírá na jeho odchod, a jak reaguje na buranský způsob zpolitizování otázky jejího jmenování představiteli TOP 09, zejména Petrem Gazdíkem.

Posléze ani Pavel Zeman nemusí trvat na odstoupení, bude-li mu ministr klást překážky při obsazení vrchního státního zastupitelství. Může se zachovat stejně jako Vlastimil Rampula, když Jiří Pospíšil proti jeho názoru odvolal z funkce severočeského krajského státního zástupce Jiřího Křivance: prostě mu nenabídl náhradu. Ministr nemůže vrchního státního zástupce jmenovat bez návrhu nejvyššího státního zástupce. Úřad by tak až do vyřešení rozporů zůstal dále v rukou náměstka Libora Grygárka, což by bylo neúnosné. Navozením takového stavu by ODS přiznala, jak moc se bojí pokračující emancipace státního zastupitelství, kolik pokrytectví je v jejím volání po nezávislosti státního zastupitelství.

Znepokojující je ta část Nečasova vystoupení, v které se vyjádřil k průtahům v projednávání věcného záměru nového zákona o státním zastupitelství. Mezi výhradami k němu uvedl, že v něm není vyřešeno zřízení speciálního protikorupčního státního zastupitelství a také se domáhal zrušení institutu „dohledu nad dohledem“. Nemám možnost sledovat vývoj věcného záměru, nicméně konstatuji, že v jeho podobě z února r.2012 se řeší vznik protikorupčního státního zastupitelství na str.8 a 52 a taktéž se v něm uvádí zrušení institutu „dohledu nad dohledem“. Na základě zmíněného materiálu vydal spolek Šalamoun stanovisko k věcnému záměru zákona ze dne 15. června 2012, které bylo m.j. doručeno do sekretariátu předsedy vlády. Celkově vyjádření předsedy vlády rozumím tak, že se snaží zabránit přijetí nového zákona podle předloženého věcného záměru.

Jen na okraj vzkazuji touto cestou Petru Nečasovi, že kromě jím zmiňovaných odborníků, kteří varují před vrácením prvků řízení prokuratury do zákona o státním zastupitelství, jsem se setkal s jinou krajností, kterou je názor, že zrušení prokuratury bylo dobře promyšlenou sabotáží, která měla posloužit beztrestnosti „tunelování“ privatizovaného státního majetku.

Až potud celé vystoupení Petra Nečase vyvolává otázku, zda je míněno zcela vážně, zda pan předseda vlády nežertuje s veřejností, či zda se v něm pouze projevila špatná práce jeho poradců, kteří nedocenili úskalí výkladu ke „kauze Pospíšil“ a jejím následkům, jenž mu připravili.

Naproti tomu naprosto bez výhrad přijímám jeho komentář k vystupování představitelů TOP 09 jak k situaci ve státním zastupitelství, tak ke „kauze CASA“.

Způsob, jímž Petr Gazdík naléhá na jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní, je nehorázný: do toho, koho na návrh nejvyššího státního zástupce jmenuje ministr spravedlnosti, politikům nic není. Chlapským slovem by bylo oznámení vůle TOP 09 odejít z vlády, bude-li Petr Nečas dalšími kroky překážet v pokračování reformy státního zastupitelství. Na takové vyjádření má samozřejmě politická strana právo.

Stejně tak je neúnosný způsob, jakým Miroslav Kalousek zasahuje do vyšetřování v „kauze CASA“. Všechna stanoviska a znalecké posudky, kterými zahlcuje vyšetřovatele, by měl podle trestního řádu předložit obhájce. Nepředpokládá se, že by do činnosti orgánů činných v trestním řízení bez vyzvání zasahovaly jiné státní úřady. V případě ministra, který se takto snaží zasahovat do trestního řízení, je telefonický kontakt s vyšetřovatelem neomluvitelnou nehorázností.

Jediným rozumným východiskem pro TOP 09 je vydání Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání a pak důsledný dohled nad dodržováním trestního řádu v tomto choulostivém trestním řízení.

Vyšlo 1.7.2012 na webu Šalamouna a Politikonu