Nejvyšší státní zástupce si na chvíli přisvojil roli předlistopadového generálního prokurátora a také se připojil k houfu odpůrců zmíněného opatření. Z osvědčeného „speciálu pro politikou cinknuté a jinak neobvyklé kauzy“, tedy z místně nepříslušného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vyrazili do Prahy dva žalobci vyslechnout policejního prezidenta a jeho náměstka. Celou záležitostí se nakonec začala zabývat parlamentní vyšetřovací komise. Na dění v policii se soustředila tak intenzivní pozornost, že si to dílčí reorganizace kriminální policie ani nezaslouží: ostatně dnes už si novináři i politici našli jiné hračky, Národní centrála proti organizovanému zločinu začala fungovat, není o ní téměř slyšet (tak to má být) a hromadný útěk jejích příslušníků do civilu nebo k celníkům za Robertem Šlachtou se v rozporu s předpověďmi zatím nekoná.

Nicméně v době, kdy byla aféra horká, někteří politici, presstituti a státní zástupci se tvářili, že je zneklidněný celý policejní sbor, hrozí úpadek „bojové morálky“ znejistěných policistů. Jak ale další vývoj ukázal, s policisty je to stejné jako s řadovými občany: zatímco „věrchuška“ propadá každou chvíli hysterii kvůli nějakému nesmyslu, ti dole jen letmo sledují jejich tanečky jako nadstavbové dění a zabývají se přízemními bolestmi své existence. I reje kolem reorganizace byly zbytečné a pouze zaměstnávaly lidi, již by se měli zabývat užitečnějšími věcmi než „fušováním do řemesla“ povolaným činitelům.