Konec studené války proto znamenal ve své době pro všechny návrat ke zdravému rozumu a naději pro budoucnost bez válečných hrůz a ničení. O to strašnější je pro všechny pamětníky vidět, že se vracíme zpět, že svět znovu směřuje k válečné konfrontaci, že válkanejen že probíhá, že je všude kolem nás, ale je znovu propagována a oslavována. A znovu nám znovuzrození zupáci opakují, že se na zážitky v epicentru musíme pečlivě připravit.
Čtyři roky se vlekoucí válka na Ukrajině, Gaza, operace ve Venezuele, opakovaná preventivní válka proti Íránu, nové boje mezi Pákistánem a Afghánistánem – to je realita dnešních dnů. Kam to vše může zajít? Ztratili snad už všichni úplně rozum? Zapomněli snad všechno tak, že si šílenou historii musíme všichni zopakovat?
Zdá se, že od situace před koncem studené války se dnes lišíme především v tom, že tehdy si lidé na obou stranách byli vědomi nesmyslnosti a neudržitelnosti konfrontace a imperativu vyloučit válečné střetnutíjaderných velmocí. Dnes mají všichni plná ústa bojechtivosti, připravenosti zničit protivníka, nesmiřitelnosti a zbrojení za každou cenu. A zdá se, že tomu snad i věří. Nejsou nám ovšem schopni objasnit, proč si myslí, že k třetí světové válce a globální apokalypse nedojde, že nepřítel je natolik rozumný, že svůj jaderný arzenál nikdy nepoužije a raději uzná konvenční porážku.
Navíc tu máme fenomén preventivní války, která byla nyní oficiálně oznámena v souvislosti s novým izraelským a americkým útokem na Írán. Ve skutečnosti tady už čtyři roky jiná preventivní válka probíhá v podobě tzv. speciální vojenské operace Ruska na Ukrajině. Znamená, že si vojenská mocnost vyhodnotí, že vývoj situace není jejím zájmům a ambicím do budoucna příznivý, že její protivníci sílí a příště by výsledek vzájemné konfrontace mohl být horší než nyní, a tak skutečného nebo domnělého protivníka ve vhodný moment brutálně vojensky napadne.
Tato logika dovedla idylický svět 19. století do první světové války. Německo, která se obávalo posílení revanšistické Francie a vzmáhajícího se Ruska pro své velmocenské ambice, využilo sarajevského atentátu k rozpoutání války, v níž chtělo tyto soupeřepředejít a včas vojensky vyřadit dříve, než příliš zesílí. Stal se z ní strašivý konflikt, který starý svět rozbil napadrť a ještě my dnes zažíváme důsledky této katastrofy.
Rusko ospravedlňuje svou agresi proti Ukrajině právem předejít uskutečnění jejích natovských ambicí a potenciálním důsledkům vojenského obkličování Ruska ze strany NATO. Izrael argumentuje jadernými a raketovými ambicemi Íránu. Všichni mají ohledně potenciálních hrozeb možná pravdu, přestože druhá strana bude vždy tvrdit opak. Vůbec to však neznamená právo vojensky zaútočit.
Vezměme dnes současnou Evropu a nás v ní. Rusko je všeobecně považováno za zásadní hrozbu a jsou mu připisovány dalekosáhlé agresivní dobyvatelské záměry. Ruská hrozba je zásadní argument, který propagandisticky ospravedlňuje zahájení obřího programu zbrojení a výstavby ozbrojených sil.
Jak tedy budeme dále postupovat? Pokud je pro nás Rusko skutečně takovou existenční hrozbou, jak se nám tvrdí, využijeme jeho oslabení a vyčerpanosti válkou na Ukrajině a preventivně ho napadneme, tak jako Izrael Írán? Nebo budeme otálet a čekat, až se Rusko zotaví, dovyzbrojí se a napadne preventivně ono nás? Myslíme si, že takováto konfrontace nemůže přerůst do jaderné apokalypsy? Na čem tento optimismus stavíme? Na víře v moudrost ruského vedení? Nebo na důvěře v nepřekonatelnost západních zbraní? Myslíme, že se takto dá přežít? Je zjevné, že je to vše nesmysl.
Chceme-li přežít, odmítněme bláboly o přípravě na žití v epicentru. Je nezbytné se v politice vrátit zpět, k dialogu velmocí a snižování mezinárodního napětí. A zásadně odmítnout logiku preventivních válek.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
