Vydání z neděle 4. prosince 2011 mě přivádí spíše ke komentování otázek a jevů, jež v pořadu sice vyplavaly na povrch, ale z důvodu politické korektnosti se o nich bude spíše mlčet, nebo budou námětem demagogických úvah.

Starost mi dělá zjevný pokles intelektuální výkonnosti Petra Nečase, jenž v pořadu vystoupil pouze zprostředkovaně v krátkém televizním šotu. Prohlásil v něm, že si nedovede představit v čele policie policejního prezidenta, který nemá důvěru ministra vnitra. Svědčí to o znepokojivému ochabnutí jeho paměti. Zhruba před rokem při přetahování s tehdejším ministrem vnitra Radkem Johnem o odvolání Oldřicha Martinů měl na věc přesně opačný názor. Ovšem je možné, že nejde o ztrátu paměti, ale o uplatnění zásady „když dva dělají totéž, není to totéž": Oldřicha Martinů vybral Ivan Langer, proto byl srdci Petra Nečase blízký, kdežto Petr Lessy vzešel z „kočkopsa" výběrového řízení, které si vymyslel Radek John a ODS neměla možnost je ovlivnit. Posledně uvedená okolnost by naopak mohla svědčit ve prospěch spolehlivosti Nečasovy paměti, v které se pevně uchovala vzpomínka na pocit uražené ješitnosti po Johnově vítězství. Nevím, co je horší, zda předseda vlády, trpící ztrátou paměti, nebo naopak politik s nezhojitelnou ješitností. V každém případě ani jedno neslouží státu ku prospěchu.

Na pozadí Nečasovy zapomětlivosti vyniká obdivuhodná duševní svěžest prezidenta republiky. Přestože je o generaci starší, paměť mu slouží dokonale. Nezapomněl na horké chvilky, které zažil při hašení požáru v koalici, když Petr Nečas bránil bývalého policejního prezidenta Oldřicha Martinů před tlakem Radka Johna na jeho resignaci. Neměl zřejmě zájem kazit si vánoce další vnitrokoaliční krizí, proto se vyslovil pro setrvání Petra Lessyho ve funkci.

Stejně jako ve veřejném prostoru, také v části Otázek, věnované problematice trestního řízení a souvisejících institucí zaznívaly pojmy „korupce", „klientelismus", „nezávislost", „neodvolatelnost", „novela zákona", „úspory" a další. Jsou to slova, která masovým užíváním v poslední době zevšedněla a lidé je užívají, aniž by přesně věděli, co je jejich obsahem.

Stalo se módou mluvit o nutnosti zabezpečení nezávislosti justice, která se často zaměňuje za nezávislost soudců. Část soudců věří, že zlepšení postavení justice není možné bez ustavení samosprávného soudcovského orgánu. Bojovníci za tuto myšlenku úspěšně využívají toho, že velká část neinformované veřejnosti se domnívá, že chtějí dosáhnout lepšího zabezpečení rozhodovací nezávislosti soudců. V domnění, že není dostatečně chráněna, mnozí bojovníkům za samosprávu tleskají, nevědouce, že v tomto ohledu je postavení našich soudců stejné jako u jejich kolegů v ostatních zemích EU. Přesto je možno souhlasit s předsedou Soudcovské unie Tomášem Lichovníkem, který v Otázkách upozornil, že justice je jediným ze tří sloupů veřejné moci, jenž nemá svůj vrcholný orgán. Řadu správních činností, které dosud vykonává ministr spravedlnosti, jako předkládání návrhů na jmenování soudců prezidentovi republiky, přidělování soudců k soudům aj., by bez potíží mohl vykonávat samosprávný orgán. Nesporným kladem takového orgánu by byla jeho nezávislost na volebních cyklech, tedy zajištění stability v čase: odpadl by destabilizující vliv častého střídání ministrů.