Vydání z neděle 4. prosince 2011 mě přivádí spíše ke komentování otázek a jevů, jež v pořadu sice vyplavaly na povrch, ale z důvodu politické korektnosti se o nich bude spíše mlčet, nebo budou námětem demagogických úvah.
Starost mi dělá zjevný pokles intelektuální výkonnosti Petra Nečase, jenž v pořadu vystoupil pouze zprostředkovaně v krátkém televizním šotu. Prohlásil v něm, že si nedovede představit v čele policie policejního prezidenta, který nemá důvěru ministra vnitra. Svědčí to o znepokojivému ochabnutí jeho paměti. Zhruba před rokem při přetahování s tehdejším ministrem vnitra Radkem Johnem o odvolání Oldřicha Martinů měl na věc přesně opačný názor. Ovšem je možné, že nejde o ztrátu paměti, ale o uplatnění zásady „když dva dělají totéž, není to totéž": Oldřicha Martinů vybral Ivan Langer, proto byl srdci Petra Nečase blízký, kdežto Petr Lessy vzešel z „kočkopsa" výběrového řízení, které si vymyslel Radek John a ODS neměla možnost je ovlivnit. Posledně uvedená okolnost by naopak mohla svědčit ve prospěch spolehlivosti Nečasovy paměti, v které se pevně uchovala vzpomínka na pocit uražené ješitnosti po Johnově vítězství. Nevím, co je horší, zda předseda vlády, trpící ztrátou paměti, nebo naopak politik s nezhojitelnou ješitností. V každém případě ani jedno neslouží státu ku prospěchu.
Na pozadí Nečasovy zapomětlivosti vyniká obdivuhodná duševní svěžest prezidenta republiky. Přestože je o generaci starší, paměť mu slouží dokonale. Nezapomněl na horké chvilky, které zažil při hašení požáru v koalici, když Petr Nečas bránil bývalého policejního prezidenta Oldřicha Martinů před tlakem Radka Johna na jeho resignaci. Neměl zřejmě zájem kazit si vánoce další vnitrokoaliční krizí, proto se vyslovil pro setrvání Petra Lessyho ve funkci.
Stejně jako ve veřejném prostoru, také v části Otázek, věnované problematice trestního řízení a souvisejících institucí zaznívaly pojmy „korupce", „klientelismus", „nezávislost", „neodvolatelnost", „novela zákona", „úspory" a další. Jsou to slova, která masovým užíváním v poslední době zevšedněla a lidé je užívají, aniž by přesně věděli, co je jejich obsahem.
Stalo se módou mluvit o nutnosti zabezpečení nezávislosti justice, která se často zaměňuje za nezávislost soudců. Část soudců věří, že zlepšení postavení justice není možné bez ustavení samosprávného soudcovského orgánu. Bojovníci za tuto myšlenku úspěšně využívají toho, že velká část neinformované veřejnosti se domnívá, že chtějí dosáhnout lepšího zabezpečení rozhodovací nezávislosti soudců. V domnění, že není dostatečně chráněna, mnozí bojovníkům za samosprávu tleskají, nevědouce, že v tomto ohledu je postavení našich soudců stejné jako u jejich kolegů v ostatních zemích EU. Přesto je možno souhlasit s předsedou Soudcovské unie Tomášem Lichovníkem, který v Otázkách upozornil, že justice je jediným ze tří sloupů veřejné moci, jenž nemá svůj vrcholný orgán. Řadu správních činností, které dosud vykonává ministr spravedlnosti, jako předkládání návrhů na jmenování soudců prezidentovi republiky, přidělování soudců k soudům aj., by bez potíží mohl vykonávat samosprávný orgán. Nesporným kladem takového orgánu by byla jeho nezávislost na volebních cyklech, tedy zajištění stability v čase: odpadl by destabilizující vliv častého střídání ministrů.
Nemluví se ale o tom, že ustavení samosprávného orgánu vyvolá vznik nového úřadu, který bude odčerpávat prostředky z rozpočtu resortu, jež budou jinde scházet. Mimo to různými správními činnostmi se budou muset zabývat soudci, které to bude odvádět od jejich hlavního poslání, a zejména jsou podstatně dražší pracovní silou než ministerští úředníci. Soudci si dále neuvědomují, že veřejnost je nevnímá jako nezávislý pilíř veřejné moci, rovnocenný moci zákonodárné a výkonné, ale jako službu státu občanům, s jejímž výkonem jsou značně nespokojeni. A zde by se mělo začít mluvit o věcech, jež soudci slyší neradi, jako o zřízení institutu soudce na zkoušku (existuje např. v Německu), o periodickém přezkušování způsobilosti soudit a o nutnosti vnějšího dohledu nad dodržováním procesních pravidel a soudcovské etiky. Předseda Soudcovské unie projevil uspokojení nad tím, že přibylo kárných žalob, podávaných předsedy soudů a tvářil se, že po ustavení soudcovské samosprávy jich přibude ještě více. Ale nevysvětlil, co dnes brání předsedům soudů ve využívání kárné pravomoci, zakotvené v zákonu, kromě stavovské solidarity a pohodlnosti.
Zatím se může stát, že sedmiletá nečinnost soudce v trestním řízení není považována za kárné provinění ani předsedou soudu, ani ministrem spravedlnosti a nic proti tomu nelze dělat. Dopustí-li se soudce svévole zadržením podání obžalovaného, adresovaného vyššímu soudu, nedopustil se kárného provinění, protože odkaz na tuto nepřístojnost lze zapracovat do opravného prostředku: zloděje, jemuž policie odebrala lup, přece nebudeme stíhat, když jím způsobenou škodu někdo jiný napravil.
Trvá dále hrubý nepoměr mezi počtem podaných stížností, uznaných za oprávněné nebo částečně oprávněné, a podanými kárnými žalobami. A může se i stát, že provinilému soudci se doporučí, aby resignoval a ušel tak kárnému stíhání, a po nějakém čase se mu umožní, aby se v jiné části republiky stal státním zástupcem.
Debata kolem osobních styků náměstků policejního prezidenta mě přivedla k myšlence, že by pro policejní důstojníky, státní zástupce a soudce měl být zaveden celibát a měla by být pro ně zřízena zařízení, podobná klášterům, z nichž by vycházeli k plnění svých povinností pod přísným dozorem, odhánějícím od nich nevhodnou společnost. Nedovedu si jinak představit, jak by se předešlo vzniku podobných párů, jakým je spojení náměstka policejního prezidenta s političkou, nebo okresního státního zástupce s místopředsedkyní okresního soudu, řídící trestní úsek. Úvahy, které v posledních dnech na toto téma hýbaly sdělovacími prostředky, jsou nedůstojné: dává se jimi bezdůvodně najevo apriorní nedůvěra k osobnostní integritě čestných lidí, kteří šli za hlasem svého srdce a navázali vztahy, jež se bulváru jeví jako podezřelé. Svět, v němž by se snad měly mezilidské vztahy podřizovat regulím profese, se hodí do orwellovských fantazií, ale nedá se v něm žít.
Václav Moravec posléze nastolil téma rozhodnutí předsedy vlády nepropustit do schvalovacího řízení novelu zákona o státním zastupitelství. Podpořil hojně se vyskytující názor, že zpožděním legislativního procesu může být ohrožena nezávislost státních zástupců a snížena účinnost protikorupčního úsilí státního zastupitelství. Šel ještě dále: tázal se, zda zadržení novely není záměrným činem, který má státnímu zastupitelství zhoršit podmínky pro vyšetřování korupčních kauz. Naznačil tak, že postoj Petra Nečase k boji proti korupci je nedůsledný, ne-li pokrytecký. Troufl si vskutku hodně.
Většina lidí, kteří hlásají, že bez přijetí „malé" novely bude státní zastupitelství ochromeno, vůbec neví, co novela obsahuje. Ale slyší, že je ohrožena nezávislost státních zástupců, a protože „nezávislost" je módní zaklínadlo, jsou ochotni případně uvěřit, že zadržení novely je prokorupční sabotáž. Nevědí, že novela upravuje velmi malou oblast řídících vztahů ve státním zastupitelství a řadových státních zástupců se téměř netýká. Dosud mi nikdo nevysvětlil, jakým způsobem např. odročení zavedení pevného funkčního období pro vedoucí státní zástupce brání státním zástupcům řádně plnit své povinnosti a stíhat každou trestnou činnost, o které se dovědí.
Činnost významných orgánů veřejné moci upravuje vždy jeden základní zákon: máme jeden zákon o Policii ČR, pouze jeden zákon o soudech a soudcích a až dosud jeden zákon o státním zastupitelství. Snaha řešit legislativní úpravu státního zastupitelství „salámovou metodou" je této významné instituce nedůstojná. Při proslulé dovednosti našich legislativců by se mohlo stát, že by došlo k nesouladu v detailech mezi „malou" a „velkou" novelou. Je téměř zázrak, že předsedu vlády, jenž jinak ke své škodě bezmezně důvěřuje Jiřímu Pospíšilovi, tentokrát osvítil duch svatý a přiměl ho nesmyslný legislativní postup zastavit.
Jiří Pospíšil o potřebě zásadní novelizace zákona o státním zastupitelství věděl již během svého prvního mandátu. Nic mu nebránilo, aby v době působení Fischerovy vlády pracoval na jeho přípravě. V předvolebním období a krátce po návratu na ministerstvo k výkonu druhého ministerského mandátu vyvolal ve veřejnosti dojem, že k 1.lednu 2011 dojde k výměně na pozici nejvyššího státního zástupce, vstoupí v platnost nový zákon o státním zastupitelství a státní zastupitelství se změní v pozemský ráj. Ve skutečnosti byl pak schopen předložit jen malou dílčí novelu a hlavní část zákona není dosud hotová. Přijetí „malé" novely by bylo solí k zaslepení očí té části veřejnosti, která na slib nového zákona o státním zastupitelství nezapomněla a nemá přitom zájem ani možnost seznámit se s jejím obsahem. Petr Nečas tak Jiřímu Pospíšilovi vzal jeden okamžik slávy, při němž by se veřejnost opět dověděla o skvělosti ministra spravedlnosti.
Nastolením tohoto námětu chtěl Václav Moravec zřejmě pomoci Jiřímu Pospíšilovi v úsilí o protlačení novely za každou cenu. Její zadržení je jistě šrámem na ministrově prestiži, o který pečuje výrazně více a výrazně nákladněji než kterýkoli jiný člen vlády. V jeho podpoře šel Václav Moravec ještě dále: celá část pořadu, věnovaná trestnímu řízení, probíhala jakoby pod dozorem Jiřího Pospíšila, o němž se zde příliš nemluvilo. Jeho přísně zakaboněná tvář v nadživotní velikosti se opakovaně vynořovala na pozadí rokujících hostů pořadu, aby se vetřela do podvědomí diváků.
„V kuloárech" se vypráví, že Jiří Pospíšil a Václav Moravec jsou velmi dobří přátelé. Tak nevím: není služba osobní oblíbenosti politika, poskytnutá z přátelství s použitím prostředků veřejnoprávního média také korupčním jednáním?
Vyšlo 5.12.2011 na Politikonu a webu spolku Šalamoun
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
