Podle mého laického názoru je ale stále přiléhavým označením pro řadu případů neřešení nemravného jednání státních zástupců, soudců, ministerských úředníků i ministrů (ne)spravedlnosti samých.

Jako příklad připomenu neúspěšný pokus o vyvolání kárného řízení se soudcem Alešem Novotným, který nechal čekat 16 měsíců skupinu pěti odsouzených na dodání písemného vyhotovení rozsudku. Základní procesní lhůta pro dodání do kanceláře soudu je 20 dní. Pokud ji soudce nezvládne, předseda soudu ji na jeho žádost může prodloužit.

Případ mě zaujal, protože pětice odsouzených je zůstatek z původního počtu patnácti obžalovaných, stíhaných v procesu, který jsem provázel články jako „kauzu Zadeh“. Z původního souboru jeden obžalovaný zemřel, další přistoupili na dohodu se státním zástupcem o vině a trestu. „Zůstatková“ pětice dohodu odmítla věříc ve svou nevinu.

Vyhlášení rozsudku předcházelo vyjednávání státního zástupce Aleše Sosíka s obžalovanými o dohodu o vině a trestu. Nabízel jim mírné tresty, s tím, že v případě nesouhlasu naopak navrhne přísné potrestání. Předseda senátu Aleš Novotný, proslulý posedlostí – dle mého laického názoru až patologickou – k ukládání drakonických trestů šel až na odnětí svobody v trvání 11 let, „vylepšené“ peněžitým trestem ve výši 10 milionů Kč.

Obžalovaní pak žili 16 měsíců v ohrožení vysokými nepravomocnými tresty bez možnosti okamžité obrany podáním odvolání. Jako laik soudím, že byli vystaveni psychickému trýznění. Mimo to jde o exemplární příklad nerovnosti stran v řízení: kdyby se obžalovaní zpozdili s podáním odvolání o načatý den, odvolací soud by je neprojednal. Ale soudce smí svou procesní lhůtu překračovat ad libitum.