Zdeněk Jemelík: Odhalení soudcovské svévole

Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem, že Okresní soud ve Znojmě porušil zákon v neprospěch stěžovatele při projednání jeho žádosti o obnovu procesu a přikázal mu, aby ji znova projednal. Vnímám to jako předběžné potvrzení správnosti názorů na tento případ, které projevil spolek Šalamoun v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a v navazujících podnětech ke kárnému řízení, popř. těch, jež jsem vyložil v několika souvisejících článcích.

Protože jsem o případu psal již dříve, nebudu se meritem obsáhle zabývat. Ostatně bych nosil dříví do lesa, protože v souvislosti s úterním jednáním Nejvyššího soudu ČR o věci psaly „velké“ deníky, např. iDnes. Toliko pro neinformované připomenu, že obžalování Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler byli Okresním soudem ve Znojmě – senátem bývalého člena KSČ Jaroslava Kapinuse – odsouzeni za přepadení poštovních doručovatelek, k němuž se později přihlásil skutečný pachatel, který byl rovněž pravomocně odsouzen. Senát Jaroslava Kapinuse přesto nevyhověl žádosti Jaroslava Schindlera o povolení obnovy procesu.

Vrátím se ale v této souvislosti k jiné stránce řízení, o které jsem se rovněž částečně zmíniĺ již dříve : k odpovědnosti soudce za poškození občana nesprávným rozhodnutím a k odpovědnosti kárných žalobců za nemravnou toleranci k svévoli chybujících soudců.

Případ soudce Jaroslava Kapinuse je vzorový: zdá se být jisté, že odsoudil nevinné lidi na základě výsledků přípravného řízení, jež bylo zřejmě vedeno nezákonně (policisté „vymámili“ z Tomáše Čepury doznání k činu, který nespáchal, a udání nevinného kamaráda). Nelze mu vyčítat, že neprohlédl past, kterou žalobci a následně i jemu nastrojili policisté. Ale v souladu s výkladem Nejvyššího soudu ČR je na místě hodnotit jeho neochotu otevřít obžalovaným cestu k očištění jména jako hrubou svévoli.

Odsouzení k pěti letům vězení pro jednoho a tříleté podmínce pro druhého a k náhradě škody je přece jen nesmírně hlubokým zásahem do osudů obětí justičního přehmatu. Jako laik si dovoluji vyslovit domněnku, že jeho rozhodnutí svými důsledky možná naplnilo skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a je navíc nepřijatelné do té míry, že by mohlo naplnit i skutkovou podstatu kárného provinění soudce podle § 87 odst.1 zákona o soudech a soudcích, který zní: „ Kárným proviněním soudce je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.“ Ohrožení důvěry ke skupině ústavních činitelů, kteří si osobují právo na svévoli uvedených rozměrů je zde nabíledni.

Spolek Šalamoun se proto pokusil vyvolat kárné řízení proti předsedovi senátu Jaroslavu Kapinusovi. Věděli jsme, že to půjde ztuha, protože soudcovská nezávislost se obvykle vykládá také tak, že soudce nesmí být volán k odpovědnosti za nesprávný právní názor, jehož následky ostatně mohou být napraveny vhodným opravným prostředkem. V daném případě ale nejde o prostý právnický omyl, ale o ničím neomluvitelnou svévoli.

Jako laik zastávám názor, že v případě tak závažného zneužití soudcovské moci, jakým je za daných okolností rozhodnutí o nepovolení obnovy procesu, není na místě požadovat pro soudce beztrestnost, i když lze výhledově očekávat zadostiučinění pro stěžovatele zprošťujícím rozsudkem. Zadrží-li policie lupiče a vrátí lup oloupenému, způsobená škoda byla zahlazena, ale pachatel přesto půjde do vězení. Není důvod, proč by se lupičům lidské svobody mělo měřit jiným metrem. Náprava právního pochybení a hodnocení postupu soudce z pohledu dobrých mravů by se měly posuzovat odděleně.

S názorem, že svévole je kárným proviněním, jsem se v kritické době setkal v jednání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, která podala dvě kárné žaloby na soudce, jenž dle jejího názoru postupoval svévolně při uvalení krátkodobé vazby na obžalované. Závažnost jeho zásahů do jejich práv byla ve srovnání s přehmatem Jaroslava Kapinuse zanedbatelná. Když paní předsedkyně s první kárnou žalobou u kárného soudu neuspěla, spolek Šalamoun ji vyzval, aby druhou žalobu vzala zpět. Trvala ale na neodpustitelnosti svévole - a utrpěla u kárného soudu další porážku.

Také pro její postoj ve výše uvedených případech a s přihlédnutím ke zkušenosti, že předsedové soudů nižších stupňů se obvykle zdráhají uplatnit pravomoc kárného žalobce a provinilce všelijak omlouvají, spolek Šalamoun ji oslovil ve věci prohřešku soudce Jaroslava Kapinuse. Dočkal se ale odmítnutí, mimo jiné též proto, že by prý paní předsedkyně kárnou žalobou ovlivnila nezávislost soudců, kteří budou rozhodovat o stížnosti pro porušení zákona. To je jistě zajímavý názor, jenž si lze vyložit pouze tak, že soudci trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR zjišťují, co si o projednávaných případech myslí jejich představená a její mínění nějakým způsobem zohledňují. Podmínkou uplatnění vlivu by ovšem byla jejich vědomost o podané kárné žalobě. Nějakým způsobem by na ně ovšem mohlo působit i vědomí, že paní předsedkyně přistupuje k obvinění proti soudci Jaroslavu Kapinusovi výrazně ochranářsky.

Ostatně v době, kdy se Iva Brožová obávala, že by ovlivnila soudce Nejvyššího soudu ČR, teprve probíhal přezkum napadeného spisu státním zastupitelstvím. Do rozhodnutí paní ministryně bylo ještě hodně daleko a přibližně 90-95% podnětů se zamítá. Pravděpodobnost úspěšnosti právě tohoto byla pochybná, neboť spolek Šalamoun se těší srdečné neoblibě úředníků, kteří jsou skutečnými pány této agendy.

Iva Brožová mimo to namítla, že je na místě respektovat instanční hierarchii kárných žalobců a podání spolku Šalamoun postoupila předsedkyni Okresního soudu ve Znojmě Lence Krčálové. V tomto případě nadřadila svůj subjektivní právní názor nad zákon, protože zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů přiznává předsedům soudů kárnou pravomoc vůči všem soudcům v obvodu jejich působnosti. Prakticky to znamená, že předsedkyně Nejvyššího soudu ČR může pohnat před kárný senát kteréhokoli soudce obecných soudů, aniž by tím vstoupila do pravomoci předsedy příslušného nižšího soudu jako kárného žalobce. Ostatně postavení výše zmíněného kárně žalovaného soudce a Jaroslava Kapinuse v hiearchii soudců je shodné: z hlediska posuzování instanční příslušnosti přistupovala ke každému z nich jinak, a to v nepřímé úměrnosti k závažnosti jejich poklesků.

Předsedkyně znojemského soudu návrh na kárné stíhání svého podřízeného zamítla. Posouzením merita věci se ani neobtěžovala. Zjistila pouze průtahy v doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, které omluvila zatížením soudce vyřizováním agendy, související s novoroční amnestií prezidenta republiky. Možná brala ohled i na skutečnost, že členem Kapinusova senátu byl její manžel. V tom případě se spíše měla z rozhodování vyloučit pro podjatost.

Spolek Šalamoun považoval rozdílný přístup předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové k srovnávaným případům za podivný a nevyvážený, nesoucí v sobě příznaky svévole. Vyzval proto dne 28. července 2013 paní ministryni Marii Benešovou, aby se jejím chováním zabývala a přijala taková opatření, „jež by ji zbavila možnosti škodit tímto způsobem kárně žalovaným i obětem kárně nežalovaných pachatelů soudcovské svévole“. Výzvu doplnil podrobnou dokumentací, čímž poskytl paní ministryni podklady pro případné vyvolání kárného řízení se všemi výše zmíněnými soudci.

Paní ministryně přípis spolku Šalamoun správně vyhodnotila podle obsahu jako podnět k vyvolání kárného řízení. Ač je pravomoc kárného žalobce nepřenosná na jiného činitele, přenechala jeho vyřízení 1. náměstkovi Danielu Volákovi, který se vyjádřil až 4. září 2013. Ač ministerstvu, tím méně náměstkovi ministra, nepřísluší vykládat zákon, postavil se za pochybný názor Ivy Brožové o instanční hierarchii kárných žalobců. Zcela pominul skutečnost, že těžiště argumentace spolku Šalamoun je v upozornění na svévolnou rozdílnost v přístupu k proviněním různých soudců, a zdůraznil, že kárný žalobce je oprávněn, nikoli povinen podat kárnou žalobu, takže za nepodání žaloby nemůže být trestán. Zcela zbytečně připomněl, že ministerstvo není oprávněno přezkoumávat rozhodnutí soudů a neopomněl zdůraznit, že soudce nelze kárně postihnout za nesprávný právní názor nebo chybné rozhodnutí. Nakonec ale doklopýtal k závěru, který sice paní ministryni k ničemu nezavazuje (spíše připomíná přísloví „sliby se slibují, blázni se radují“), nicméně je náznakem rozumného přístupu k věci: „V případě, že Nejvyšší soud vysloví, že rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně … byl porušen zákon, zváží ministerstvo spravedlnosti v návaznosti na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci další postup.“

Z rozhodnutí 1. náměstka je nyní paní ministryně znova na tahu. Nezbývá jí, než aby předvedla činem, do jaké míry se ztotožňuje s domnělým právem soudců (analogicky též státních zástupců) na svévolné jednání ke škodě stran řízení.