Výtky obecným soudům, uvedené v ústavním nálezu, zní přímo děsivě: jak má občan důvěřovat soudům, když nejvyšší justiční autorita zjistila, že soud 1.stupně uznal bývalého soudce vinným bez důkazů,aniž by prokázal protiprávní úmysl a odvolací i dovolací soud prvostupňový pamflet bez odporu potvrdily? Ač laik, s přihlédnutím k závažnosti výhrad ústavního soudu si troufám tvrdit, že je prakticky vyloučeno, aby obecné soudy v obnoveném procesu dospěly k jinému než zprošťujícímu rozsudku a potvrdily tak dobové stanovisko spolku Šalamoun.

Vnucuje se otázka, kolik takových zmetkových rozsudků zplodí česká justice každý rok ? V tomto případě odsouzení aspoň neskončili za mřížemi, ale kde je jistota, že stejně špatnou práci neodvádějí někdy také soudy, které ukládají vysoké nepodmíněné tresty ?

Podle mého laického názoru Ústavní soud nálezem č.j. III. ÚS 1073/15 z 26.července 2016 odhalil jeden z nejhorších polistopadových justičních přehmatů. Nejde jen o to, že Vlastimil Matula byl po celou dobu trestního stíhání postaven mimo  službu s polovičním platem a zbaven možnosti vykonávat své povolání, že po právní moci rozsudku byl zbaven funkce soudce a příznivý obrat v jeho osudu zásluhou Ústavního soudu se dostavil až na den  přesně za 5 let od zahájení trestního stíhání. Prožitek trestního stíhání, marného zápasu se soudci a pocitu křivdy z nespravedlivého rozsudku obecně působí oběti stres a psychickou trýzeň: tohoto trápení nevinného občana se dopustili rukou společnou a nerozdílnou všichni účastníci řetězce řízení, zvláště pak soudci všech tří výše uvedených  soudů, kteří mají nejvyšší kvalifikaci, největší privilegia a tedy nejvyšší odpovědnost ze všech. Historie procesu navíc dává tušit, že pronásledovatelé  slepě plnili přání tehdejšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Protože se jedná o pozapomenutou záležitost, připomenu skutkový děj. Souvisí s případem Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, pravomocně odsouzených v r. 2009 za krádež 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. Oba podali prostřednictvím své obhájkyně Hany Riedlové podněty k podání stížnosti pro porušení zákona. První podnět, který byl doručen na ministerstvo, zpracovala řadová referentka a navrhla jeho odložení. Když nastoupil na stáž soudce Vlastimil Matula, oba podněty s příslušnými spisy přistály na jeho stole. Přezkoumal je a přestože věděl, že referentka jeden z nich doporučila k odložení, vypracoval k oběma stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí ministryně o přerušení výkonu trestu. Paní exministryně později jako svědkyně před soudem vypověděla, že se s výsledkem jeho práce zběžně seznámila, nebylo jí nic nápadného, prostě listiny podepsala a předala k vyřízení. Z právního i morálního hlediska tím za ně převzala odpovědnost. Protože podání stížnosti pro porušení zákona je výsadním právem ministra spravedlnosti, její podpis sám o sobě činil trestní stíhání zpracovatele nesmyslným. Matulův přímý nadřízený sice s jejím rozhodnutím nesouhlasil, ale - jak uvedl jako svědek u soudu - námitky si nechal pro sebe a poslal do věznice pokyn k propuštění obou odsouzených. Měl prý obavy, že by jej za odpor z ministerstva vyhodili.