Zakládají se na velmi subjektivním hodnocení jeho působení z let 1987 až 1989 ve funkci nejdříve čekatele, pak vyšetřovatele a ještě později prokurátora vojenské obvodové prokuratury, jehož spravedlivost čtenáři nemohou ověřit, protože nemají přístup k jím zpracovávaným trestním spisům. Marek Přibil v Týdnu jde ještě dále a zmiňuje i postoje Igora Stříže ke zmanipulování trestní věci Jiřího Čunka, jeho podíl na vyjednávání o jmenování Lenky Bradáčové, účast na trestním stíhání Davida Ratha a na prosazování koncepce třístupňového uspořádání soustavy státního zastupitelství a zřízení protikorupčního speciálu státního zastupitelství, to vše s náznakem, že se jedná o řetěz nekalostí.

Předesílám, že Igora Stříže osobně neznám a jeho jméno neprochází žádnou z kauz nespravedlivě stíhaných, s nimiž jsem přišel do styku v posledních osmi letech jako člen spolku Šalamoun. Nemám s ním tedy žádnou osobní zkušenost. Mé sympatie vyvolal jeho postoj v „kauze Čunek“, kdy resignoval na funkci náměstka vrchního státního zástupce v Olomouci, když v rámci represí proti odpůrcům manipulace s trestní věcí Jiřího Čunka byl odvolán z funkce jeho nadřízený Ivo Ištván. Nicméně mi je známa jeho minulost vojenského prokurátora a bývalého člena KSČ, jež sympatie nevzbuzují. Jeho jmenování 1. náměstkem nejvyššího státního zástupce jsem sice chápal jako součást rehabilitace odpůrců manipulace s trestní věcí Jiřího Čunka, přesto právě kvůli jeho předlistopadové minulosti jsem byl rozhodnutím Pavla Zemana nemile překvapen.  Z principiálních důvodů soudím, že žádný z předlistopadových prokurátorů a soudců, zejména bývalých členů KSČ, by neměl dnes zastávat vedoucí funkci, pokud se už vůbec bez něj nelze obejít ve funkci řadové. Je dost mladých státních zástupců, kteří mají čistou minulost a odborně již dostatečně vyzráli na vyhovění nárokům vedoucích funkcí.

Posuzuji-li výše zmíněné články jen z hlediska individuální spravedlnosti, musím je odmítnout jako značně nadsazené. Zejména anonymní článek na Parlamentních listech má povahu až nactiutrhačného pamfletu. Oba články vyvolávají dojem, jako by Igor Stříž svévolně pronásledoval vojáky a prosazoval pro ně nepřiměřeně kruté tresty. Parlamentní listy jej citací  výroku historika Petra Úpického dokonce přirovnávají k prokurátorce Ludmile Brožové-Polednové z kauzy Milady Horákové, které ostatně autoři patrně z neznalosti přisuzují větší důležitost, než měla. Nejvyšší trest, uložený na základě Střížovy obžaloby, byl 24 měsíce nepodmíněně, ale nebyl vykonán, protože se na něj vztahovala amnestie. V citované kauze Jozefa Olaha, v které měl Igor Stříž porušit zákon v neprospěch obžalovaného, spočívalo jeho „pochybení“ ve formalistické hře s pojmy. Jeho právní názor přezkoumal a převzal jeho nadřízený a po něm generální prokurátor, který na jeho základě podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného. Názory prokurátorů pak neméně formalisticky zamítl Nejvyšší soud ČSSR. Jozef Olah byl v tomto případě odsouzen na 4 měsíce podmíněně. Kdyby se dnešní státní zástupci nedopouštěli větších zvráceností, mohli bychom si blahopřát.

Igor Stříž nepůsobil na prokuratuře v 50. letech 20.století, kdy byla přípustná každá politicky posvěcená svévole, kdy hromadně docházelo k politicky motivovaným nezákonnostem. Přišel na prokuraturu na sklonku etapy normalizace, kdy komunistický režim skrýval svou protiprávní povahu za přísné lpění na dodržování formálněprávních postupů, a byl v tomto ohledu patrně důslednější než dnešní Absurdistán. 

V trestních věcech, jež se Igoru Stříži vyčítají, sotva mohl za daného nastavení právních předpisů jednat jinak. Jeho postup jako vyšetřovatele prokuratury nebo prokurátora nijak nevybočoval z mezí dobového práva. Nepoužíval žádných nezákonných postupů a ani nemusel. S obviněnými, kteří odmítali nastoupit  vojenskou službu z důvodu svého svědomí, to měl snadné: byli čestní, jejich postoje byly mravné, proto se k odporu proti vojenské službě hrdě doznávali s vědomím, že za to půjdou do vězení. A sotva mohl pochválit vojáky, kteří se opakovaně vraceli z dovolené nebo z vycházky se zpožděním, nebo zavřít oči nad fyzickým napadením nadřízeného opilcem. Znám případ, v němž se bývalý vojenský soudce dle mého názoru dopustil na obžalovaném justičního zločinu patrně úmyslným zanedbáním nepřehlédnutelných zjištění policie. Nic takového se nedá nalézt v postupech Igora Stříže. U něho jde jen o suché, ze své podstaty nelítostné hodnocení objektivně zjištěného jednání, jež bylo z hlediska dobového práva nezákonné. Tehdy jako dnes platila zákonná povinnost prokurátora (dnes státního zástupce) stíhat každý trestný čin, o kterém se doví. Prokurátoři se báli stranických trestů, tedy konali, co jim zákon přikazoval.