Zdeněk Jemelík: Soud nástrojem zločinu

Případem jsem se zabýval v letech 2015 - 2016 a podstatné informace jsem shrnul v článcích „ Neznalost zákona ani soudkyni neomlouvá“ a „Právo lotra“, které jsou dostupné na mém bloggu a leckde jinde. V nich také vysvětluji, proč se zabývám případem obžalovaného, kterého veřejnost kvůli jeho předchozímu odsouzení často vnímá jako zápornou, až odpuzující postavu.

Věcí se od počátku zabývá senát předsedkyně Evy Drahotové. První rozsudek pochází ze dne 2.prosince 2014. Soud udělil panu obžalovanému trest odnětí svobody v trvání 18 let, což ve spojení s předchozím trestem a s přihlédnutím k jeho věku mělo praktickou hodnotu odsouzení na doživotí. Odvolací Vrchní soud v Praze snížil trest na 8 let. Ve věci již dvakrát na základě dovolání rozhodl ve prospěch pana odsouzeného Nejvyšší soud ČR, z jehož usnesení senátu Danuše Novotné z 18. prosince 2018 cituji: „Nejvyšší soud na základě výše uvedené argumentace dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně a nejvyšší mírou jistoty prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu kladeno obžalobou za vinu. Vzhledem k závažnému porušení zásad stanovených v § 2 odst. 5, 6; a § 125 odst. 1 tr. řádu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí neobstojí. Pro úplnost také připomíná zásadní právní názor, vyjádřený vrchním soudem v prvním zrušovacím usnesení, kterým uložil nalézacímu soudu povinnost pečlivě rozlišit nahlas vyslovené myšlenky od stadia trestního řízení, jímž je příprava zločinu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, a toto rozlišení pečlivě právně odůvodnit“

Senát Evy Drahotové se nyní snaží vyhovět právním pokynům Nejvyššího soudu ČR. Nelze mu upřít snahu, ale současně je na místě zaznamenat nepřekonatelné překážky, které mu mlčením nebo zastíráním významných informaci od samého začátku působí někteří svědci, zejména recidivista Miloš Levko a policista Josef Mareš. Srovnáme-li stav dokazování, jenž jsem popsal v článcích z r. 2016, se současným, vidíme, že v klíčových bodech se v podstatě nezměnil.

Protože připouštím existenci psychologického úkazu, který nedávno zesnulý doc. František Čuba, nezpochybnitelný odborník v oboru organizace a řízení, označil za „profesní slepotu“ rozhodl jsem se nabídnout veřejnosti kacířský pohled na postup orgánů činných v trestním řízení včetně slovutného senátu Evy Drahotové.

Než se pustím do merita věci, považuji za nutné vysoce ocenit humánní chování předsedkyně senátu k panu obžalovanému. Eskorta jej přivedla spoutaného na rukou i na nohou a uvolnila mu pouze ruce. Proti tomu ostře protestovala obhájkyně Hana Riedlová. Předsedkyně senátu projevila porozumění a v debatě s velitelem eskorty projevila názor, že použití donucovacích prostředků by se mělo posuzovat individuálně podle povahy osoby obžalovaného. Velitel eskorty odporoval, že nemá jinou možnost, než postupovat podle obecného předpisu. Paní soudkyně se ale náhle doslova vymrštila z křesla, odhodila talár a mladistvým tempem přeběhla k lavici obžalovaných. Prohlédla si pouta, pak se telefonicky spojila s příslušným vězeňským lékařem a po konzultaci s ním poskytla veliteli eskorty poučení, po němž neměl jinou možnost, než pouta sejmout.

Současně se musím stejně jako v r. 2016 pozastavit nad volností, kterou paní předsedkyně ponechává fotografům a kameramanům, kteří dle svého uvážení kdykoli v průběhu jednání obtěžují vypovídající účastníky řízení natáčením jejich vystoupení na kamery a cvakáním spouští fotoaparátu. Zejména se jako supi vrhají na obž. Jaroslava Bartáka kdykoli vstane, kdykoli se kolem něho něco děje. Předsedkyně senátu má sice právo jejich činnost povolit, ale praxe v desítkách jiných soudních síní, jež jsem kdy navštívil, je zcela odlišná: zpravidla se připouští pořízení fotografií a kamerových záznamů při zahájení jednán, a pak musí fotografové a kameramani opustit soudní síň.

Je možné, že novináři odměňují Evu Drahotovou nadstandardní vstřícností. Tento proces jistě nepatří k nejvýznamnějším, přesto zprávu o něm Česká televize zařadila do programu poledního zpravodajství. Kromě obrazového záznamu přinesla perfektní výklad reportérky o kauze.

Zpět k věci. Trestní stíhání Jaroslava Bartáka umožnil recidivista Miloš Levko, který jej napájel vodkou (není vyloučeno, že byla „vylepšená“ psychofarmaky), vedl s ním řízené debaty o jeho zločinných záměrech. Rozhovory natáčel na videokameru v hodinkách, které mu kdosi poslal zvenčí. Kromě toho ukradl panu obžalovanému část jeho zápisků a zařídil, aby to vše se dostalo do rukou pražského kriminalisty Josefa Mareše, od něho pak k libereckým kriminalistům. Jaroslav Barták byl na základě těchto podkladů shledán vinným z přípravy několika vražd a vydírání.

Podchycené bláboly mají ovšem obsah podstatně širší. Hovoří se v nich hlavně o přípravě útěku z vězení, a právě tato část jeho vyprávění zaujala policisty. Pro Jaroslava Bartáka měl přiletět na dvůr liberecké věznice vrtulník, dopravit jej do Polska. Odtamtud měl pokračovat soukromým Gripenem do Běloruska, což mělo být dohodnuto s polskými a běloruskými diplomaty. Spolu s popisem kuriozních postupů zavraždění a mučení Bartákových nepřátel úvahy o organizaci útěku dodávaly celému souboru jeho výpovědí fantaskní charakter.

Proveditelnost všech zločinných záměrů Jaroslava Bartáka byla podmíněna splněním slibů Miloše Palko, který jej povzbuzoval a sliboval, že za přiměřenou odměnu vše zařídí k jeho spokojenosti. Připustíme-li spolu se soudem, že pan obžalovaný skutečně připravoval zločiny, pak Miloš Pavko by byl jeho spolupachatelem. Dle mého laického úsudku měl být rovněž stíhán, byť zřejmě ve výhodném postavení spolupracujícího obviněného. Ve skutečnosti prochází řízením jako svědek, mlčením sabotující úsilí soudu o objasnění věci.

Způsob, jakým byly tyto korunní důkazy obstarány, mimoděk vypovídá o velmi zvláštních poměrech v liberecké věznici, v nichž „barákovým“ (představitelem vězeňské samosprávy) byl vrah Milan Rosenbaum a jeho zástupcem recidivista Miloš Palko, který dokázal opatřit alkohol, léky a drogy. Spolupracoval při tom s vězeňským personálem, především s kaplankou Renatou Wachovou.

Jak šel čas, ze soudních dokumentů se téměř úplně vytratily zmínky o přípravě útěku, kterou paní předsedkyně senátu zřejmě považovala za možnou (pamatuji si, že si ověřovala, zda rozměry vězeňského dvora umožňují přistání vrtulníku, zda je dvůr zastřešen sítí, atd.). Vyloučením této části výpovědi se ovšem oslabuje rys fantasknosti celého příběhu. Na okraj pozornosti se dostala skutečnost, že videozáznamy byly pořízeny s opilým obžalovaným a stranou zůstalo i jeho podezření, že vodka byla „vylepšena“ psychofarmaky, ke kterým měl svědek Miloš Palko přístup. Vytlačení těchto okolností na okraj pozornosti soudu je samozřejmě pro pana obžalovaného nepříznivé a v podstatě brání soudu hodnotit důkazy skutečně všestranně.

Uvedenými okolnostmi se příliš nezabýval ani Nejvyšší soud ČR v usnesení z 18. prosince 2018. Pokud přesto dospěl ke kritickému názoru na rozhodnutí soudů 1. a 2. stupně, svědčí to o chatrnosti důkazní situace, na jejímž základě odsoudily pana obžalovaného k vysokým trestům.

Jako laik dospívám dokonce ke kacířskému názoru, že profesní slepota zabránila orgánům činným v trestním řízení pohlédnout na pana obžalovaného jako na oběť sofistikovaných intrik, provedených organizovanou skupinou většinou neustanovených osob.

Pan obžalovaný je dle znalců osoba s poruchou osobnosti, leč nevyžadující ochrannou léčbu. Mohu proto připustit, že se s tísní života ve věznici vyrovnával patologickým sněním o pomstě svým nepřátelům a o dobrodružném útěku z vězení. Pominu-li skutečnost, že nic ze zločinných záměrů by nemohl uskutečnit bez pomoci recidivisty Miloše Palko, nabízí se otázka, zda by vůbec někdy došlo k zveřejnění jeho bludů, kdyby se do jeho důvěry nevetřel „práskač“.

Není úplně jasné, proč Miloš Palko sehrál s panem obžalovaným tuto hru. Kromě toho, že z něj nepochybně chtěl tahat peníze a nakonec za jeho peníze se opíjel vodkou, účelově opatřenou pro potřeby uskutečnění intrik, je pravděpodobné, že si na jeho úkor chtěl vytvořit zásluhu, podporující jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Některé okolnosti ale ukazují i na možnost, že jej vedl někdo zvenčí. Zcela nesporná je skutečnost, že v nepřátelském počínání vůči Jaroslavu Bartákovi nebyl sám. Na jeho zkázonosném díle se podílela dobře organizovaná skupina osob, působících jak uvnitř věznice, tak mimo ni. Hodinky s vestavěným zařízením pro audiovizuální záznam si zřejmě nekoupil ve vězeňské kantýně. Někdo mimo věznici se musel dovědět o jeho potřebě, hodinky opatřit a zaslat. Někdo je pak musel z věznice vynést, jejich obsah stáhnout na flashdisk a zařídit pak jeho doručení policistovi Josefu Marešovi. Policista odmítl označit osobu, která jej jako první oslovila. Porušil tím beztrestně povinnosti svědka. Vůbec celá jeho úloha v případu zůstává skryta v polostínu. Ze svědectví svědků Josefa Mareše a Terezy Tiché se vynořuje postava neznámého muže, který svědkyni předal balíček s hodinkami a téhož nebo jiného, který doručil policistovi Janu Marešovi flashdisk s obsahem videozáznamu z hodinek. Dodavatel hodinek kontaktoval svědkyni Terezu Tichou bezprostředně po ukončení její návštěvy u Miloše Palka. Patrně jej někdo upozornil, že vyjde z věznice. Znal číslo jejího mobilního telefonu, které nezískal předem od ní. Doručitel flashdisku věděl přesně, že muž, kráčející po ulici, je policista Josef Mareš a věděl, že právě v danou chvíli jej potká. Josef Mareš nechal obsah flashdisku přetáhnout na DVD a vymazat. Vymazaný flashdisk pak vrátil majiteli prostřednictvím výčepního v pražské restauraci, jejíž jméno zapomněl.

Je nesporné, že tato skupina jednala úmyslně s cílem způsobit značnou újmu obžalovanému Jaroslavu Bartákovi a aspoň některé její kroky lze považovat za protiprávní. V rámci rovného přístupu k účastníkům řízení by se měly orgány činné v trestním řízení snažit činnost této skupiny rozkrýt, ale pokud se vůbec o něco pokusily, pak jen nesoustavně a hlavně tak, aby nedošlo k zpochybnění zákonnosti postupu policisty Josefa Mareše.

Na okraj věci podotýkám, že tři osoby, podílející se na nepřátelském jednání vůči obž. Jaroslavu Bartákovi, byly mezitím odsouzeny Okresním soudem v Liberci kvůli neoprávěnému nakládání s osobními údaji vězňů. Jak jinak, je mezi nimi Miloš Levko i kaplanka Renata Wachová.

Pokud bylo cílem skupiny poškodit obžalovaného Jaroslava Bartáka, zatím se jí to dokonale daří. Bude-li konečně definitivně odsouzen, nebude moci žádat na podzim r. 2019 o podmíněné propuštění po 2/3 trestu a zůstane ve vězení o několik dalších let déle, možná se návratu na svobodu nedožije. Proto jsem „skandálním“ nápisem článku označil soud za nástroj zločinu, aniž bych podezíral senát Evy Drahotové, že s pachateli intrik vědomě spolupracuje. Jsem si jist, že soud si vůbec neuvědomuje, že rozsudkem vyhovuje přání skupiny, která odsouzení Jaroslava Bartáka považuje za svou životní potřebu. Ale právě „profesní slepota“ brání všem článkům řetězce trestního řízení, aby se zamyslely nad skutečností, že obž. Jaroslav Barták je zcela nepochybně obětí intrik, a to bez ohledu na to, co nepříjemného pro jeho domnělé nebo skutečné škůdce se v jeho hlavě odehrává, a také bez ohledu na to, zda by své bláznivé záměry dokázal uskutečnit.

Třetí rozsudek senátu Evy Drahotové, očekávaný v říjnu 2019, bude nepochybně velmi zajímavý a předpokládám, že nejméně jedna strana řízení se proti němu odvolá.

Vyšlo dne 30. 7. 2019 na mém bloggu a na webu spolku Chamurappi z.s.