Případem jsem se zabýval v letech 2015 - 2016 a podstatné informace jsem shrnul v článcích  „ Neznalost zákona ani soudkyni neomlouvá“ a „Právo lotra“, které jsou dostupné na mém bloggu a leckde jinde. V nich také vysvětluji, proč se zabývám případem obžalovaného, kterého veřejnost kvůli jeho předchozímu odsouzení často vnímá jako zápornou, až odpuzující postavu.

Věcí se od počátku zabývá senát předsedkyně Evy Drahotové. První rozsudek pochází ze dne 2.prosince 2014. Soud udělil panu obžalovanému trest odnětí svobody v trvání 18 let, což ve spojení s předchozím trestem a s přihlédnutím k jeho věku mělo praktickou hodnotu odsouzení na doživotí. Odvolací Vrchní soud v Praze snížil trest na 8 let. Ve věci již dvakrát na základě dovolání rozhodl ve prospěch pana odsouzeného Nejvyšší soud ČR, z jehož usnesení  senátu Danuše Novotné z 18. prosince 2018 cituji: „Nejvyšší soud na základě výše uvedené argumentace dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně a nejvyšší mírou jistoty prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu kladeno obžalobou za vinu. Vzhledem k závažnému porušení zásad stanovených v § 2 odst. 5, 6; a § 125 odst. 1 tr. řádu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí neobstojí. Pro úplnost také připomíná zásadní právní názor, vyjádřený vrchním soudem v prvním zrušovacím usnesení, kterým uložil nalézacímu soudu povinnost pečlivě rozlišit nahlas vyslovené myšlenky od stadia trestního řízení, jímž je příprava zločinu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, a toto rozlišení pečlivě právně odůvodnit“

Senát Evy Drahotové se nyní snaží vyhovět právním pokynům Nejvyššího soudu ČR. Nelze mu upřít snahu, ale současně je na místě zaznamenat nepřekonatelné překážky, které mu mlčením nebo zastíráním významných informaci od samého začátku působí někteří svědci, zejména recidivista Miloš Levko a policista Josef Mareš. Srovnáme-li stav dokazování, jenž jsem popsal v článcích z r. 2016, se současným, vidíme, že v klíčových bodech se v podstatě nezměnil.

Protože připouštím existenci psychologického úkazu, který nedávno zesnulý doc. František Čuba, nezpochybnitelný odborník v oboru organizace a řízení,  označil za „profesní slepotu“ rozhodl jsem se nabídnout veřejnosti kacířský pohled na postup orgánů činných v trestním řízení včetně slovutného senátu Evy Drahotové.

Než se pustím do merita věci, považuji za nutné vysoce ocenit humánní chování předsedkyně senátu k panu obžalovanému. Eskorta jej přivedla spoutaného na rukou i na nohou a uvolnila mu pouze ruce. Proti tomu ostře protestovala obhájkyně Hana Riedlová. Předsedkyně senátu projevila porozumění a v debatě s velitelem eskorty projevila  názor, že použití donucovacích prostředků by se mělo posuzovat individuálně podle povahy osoby obžalovaného. Velitel eskorty odporoval, že nemá jinou možnost, než postupovat podle obecného předpisu. Paní soudkyně se ale náhle doslova vymrštila z křesla, odhodila talár a mladistvým tempem přeběhla k lavici obžalovaných. Prohlédla si pouta, pak se telefonicky spojila s příslušným vězeňským lékařem a po konzultaci s ním poskytla veliteli eskorty poučení, po němž neměl jinou možnost, než pouta sejmout.