Zakladatelé Unie jsou ale většinou lidé, kteří opakovaně prokázali schopnost logického myšlení a odbornou vyspělost. Jistě vědí, že kromě svědomitě vedené obhajoby nemají nástroje, jimiž by mohli bezprostředně zasáhnout do chodu trestního řízení. Ani ovlivnění veřejného mínění jim nemusí pomoci vyhrát bitvu. Přesto se pustili málo nadějnou cestou, kterou před nimi dosud kráčeli pouze různí občanští aktivisté. Čas ukáže, zda díky svému společenskému vlivu a právnické kvalifikaci budou v potírání výstřelků státnězástupcovské svévole úspěšnější než předchůdci.

V oboru kritického nazírání na nepřístojnosti některých státních zástupců nejsou ani osamoceni, ani průkopníky. Například v archivu spolku Šalamoun se nachází pěkná řádka návrhů na kárné řízení se státními zástupci a jiných stížností a legislativních návrhů na zavedení vnějšího dohledu nad orgány vynucování práva. Na jeho internetových stránkách lze dohledat dalších 21 dílů seriálu „Temná moc žalobců“, jehož obsah svědčí ve prospěch domněnky o důvodnosti akce advokátů.

Pokud tedy tito úctyhodní právníci vystoupili z ulity stavovské zdrženlivosti, je na místě, aby ministerstvo spravedlnosti společně s vedením státního zastupitelství začalo rychle uvažovat, zda „výtržnictví“ členů Unie a dalších nespokojenců skutečně nesignalizuje překročení míry únosností výstřelků svévole žalobců.

Bezprostřední příčinou pobouření zakladatelů Unie je postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a policie v kauzách s politickými souvislostmi, které můžeme zahrnout pod označení „Nagygate“. Jejich úvodní prohlášení kopíruje vlnu kritických mediálních výstupů různých komentátorů. Svorníkem většiny nepřátelských projevů různých kritiků je personifikace všeho zla světa v osobách Ivo Ištvana, šéfa olomouckých žalobců, a Roberta Šlachty, ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu PČR.

Ivo Ištvan je jistě osobnost, která stojí za pozornost. Kdysi se tvrdě postavil proti zneužití moci Nejvyššího státního zastupitelství, které přes jeho hlavu zasáhlo do trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Úřadující ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil jej za to bez váhání odvolal z funkce. Ivo Ištvan se vzepřel soudní žalobou, s kterou uspěl, takže Jiřímu Pospíšilovi nakonec nezbylo než jej po dvou letech znova jmenovat. Ale ani tato dramatická epizoda jeho profesní kariéry (kterou hodnotím jako kladnou výpověď o jeho osobnosti) z něj neudělala mediální hvězdu. Pro většinu veřejnosti zůstal neznámý a nezajímavý až do 13. června 2013, kdy média přinesla zprávy o překvapujícím policejním zásahu proti politickým špičkám a mocným „kmotrům“, dozorovaném místně nepříslušným Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci.