Doba od vyhlášení amnestie je příliš krátká na to, aby se zásadně změnila trestní politika státu, ale ani se nezdá, že by o ni někdo příliš usiloval. Změna nemůže spočívat v tom, že se přestanou trestat skutečně spáchané trestné činy. Cesta vede přes promyšlenou a velmi intenzivní prevenci kriminality a možná ještě více přes péči o propuštěné vězně, která by se měla odrazit v podstatném omezení recidivy. Prospěšné bude širší využití alternativních trestů, zejména domácího vězení.
Za této situace je ale neodpustitelné, že se stále dostávají do vězení nevinní lidé nebo jsou provinilci odsuzováni k nepřiměřeně vysokým trestům. A když už se to stane nikoli ze zlé vůle, ale nedopatřením, státní zástupci a soudci se stejně snaží nevzdat se své kořisti.
K zhoršování situace přispívá chování novinářů, pro které jsou trestní procesy zdrojem senzací, a jimi podněcované veřejnosti, která v nich zčásti nachází příležitost k projevům morálního rozhořčení, zčásti jen vzrušující zábavu. Všechny dohromady spojuje vnímání trestu jako pomsty, která má být zásadně co nejtvrdší, bez ohledu na míru zavinění. Příliš mnoho myslí ovládá zásada „oko za oko, zub za zub“. Jsme přece všichni dobří křesťané…
Chtěl bych obsah posledních dvou odstavců přiblížit čtenáři na příkladu tragické trestní kauzy Krajského soudu Brno- pobočka Zlín, která v několika uplynulých měsících vířila veřejné mínění na Zlínsku a Uherskohradištsku. Úvodem musím ale připomenout, že k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Trest musí být přiměřený míře zavinění. Soud má v pochybnostech rozhodovat ve prospěch obviněného. A orgány činné v trestním řízení mají povinnost vést šetření ve prospěch i v neprospěch podezřelého.
Když dojde na lámání chleba, na všechny ušlechtilé zásady se zapomíná, zvláště v případech, kdy se kolem procesu rozvíjí hlučná mediální kampaň. Pak je ze všeho nejdůležitější dostat obviněného za mříže a uložit mu co nejkrutější trest i za cenu jejich opomenutí. A nespravedlivé rozsudky pak hájí státní zástupci i soudci za cenu ohrožení své profesní cti. Mohou si to dovolit, protože dojde-li přece jen k nápravě jejich zvůle, stát poškozenému zaplatí odškodnění, ale jich se to nijak nedotkne.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz