Jeho rozhodnutí nevyvolalo senzaci, novinářské zprávy o jednání byly vesměs věcné. Novináři ale nevěnovali pozornost upozornění soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové, že soud se nezabýval důvody trestního stíhání stěžovatele ba ani věcnými důvody vazebního rozhodnutí, neboť stížnost se týkala pouze procesních záležitostí. To je informace velmi důležitá pro občany, kteří nemají zájem zabývat se právními zákruty rozhodnutí, nicméně zprávě přizpůsobují své postoje ke kauze a obžalovanému.
Nevyhovění ústavní stížnosti není důvodem ke škodolibosti: vyhovění by nejspíš nemělo za následek okamžité propuštění na svobodu.
Důležitá je také skutečnost, že ústavní nález je „rozhodnutím o minulé válce“, neboť ústavní stížnost se týká soudních rozhodnutí z 27. září a 19. října r.2017. Od té doby šel vývoj dál, napadená rozhodnutí již převrstvila nová a týrání pana obžalovaného a jeho rodiny nesmyslnou vazbou nerušeně pokračuje. Jen argumenty k jeho odůvodnění jsou stále ubožejší a upadly až k použití nestydaté lži senátu Markéty Jirsové o pobytu jeho manželky a dítěte v U.S.A., kam by prý mohl za nimi uprchnout.
Při poslechu vyhlášení ústavního nálezu a četbě jeho písemného vyhotovení jsem si jako laik vybavil známý vtip o dvou právnících s třemi právními názory a výrok, jenž jsem kdysi slyšel z úst nejmenovaného soudce Nejvyššího soudu ČR „komu chceme, tomu pomůžeme…“. Při vší úctě k Ústavnímu soudu si myslím, že jeho rozhodnutí k některým bodům stížnosti není jediné možné.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV