Zdeněk Jemelík: Vítězství formy nad obsahem

15.09.2014 21:28

Server Aktuálně.cz přinesl 12. září 2014 zprávu ČTK o propuštění z vazby obviněného z vraždy a rozřezání oběti. Je to neradostná zpráva pro policii i pro nejširší veřejnost: mezi námi se volně pohybuje člověk, podezřelý z hrozného zločinu a policistům nezbývá, než se modlit, aby nevraždil znova či aby neutekl do zahraničí, nebo aby aspoň nezametl stopy.

Zdeněk Jemelík: Vítězství formy nad obsahem
Foto: Hans Štembera
Popisek: Želízka, ilustrační foto

Podle serveru viníkem propuštění má být soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 Ondřej Lázna, který při rozhodování o vazbě čekal na příchod obhájce pouze hodinu, a nakonec rozhodl v jeho nepřítomnosti. Nebyla by to ČTK, aby nedodala zprávě ráz odsudku nad činem soudce, když uvedla, že „soudce již chyboval v minulosti…Lázna již jednou kárnému řízení čelil, když poslal do vazby ženu, která se řádně omluvila kvůli nemoci… Post ale tehdy soudce uhájil.“ Podle ČTK paní ministryně Válková se zatím nechce vyjádřit, „zda soudci Láznovi hrozí kárné řízení“ .

Článek je ukázkou nepřesnosti, s kterou novináři nakládají s justiční problematikou. Jeho vyznění vrhá stín na soudce Ondřeje Láznu kategorickým tvrzením o chybování v minulosti, doloženém jedním případem. Ve skutečnosti pan soudce čelil dvěma typově shodným kárným žalobám předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, podaným a souzeným v krátké době po sobě. Iva Brožová musela tehdy mít na odsouzení Ondřeje Lázny mimořádně silný zájem, protože na projednání druhé žaloby tvrdošíjně trvala, i když po prvním neúspěchu mohla předjímat, že s ní neuspěje. Kárné žaloby byly svým způsobem průlomové, protože napadaly domnělé excesy projevu svévole při nezávislém soudcovském rozhodování, ale vybočovaly z ustáleného přístupu k posuzování jednání soudců, vylučujícím kárný postih za nezávislé posouzení věcného nebo procesního problému. Kárný soud obě žaloby zamítl, takže očerňování kárně žalovaného na jejich základě je naprosto nemístné. ČTK by se měla panu soudci i veřejnosti omluvit.

Výjimečnost obou kárných žalob dokládá ostatně přístup téže kárné žalobkyně k případu znojemského soudce Jaromíra Kapinuse, bývalého člena KSČ, který odmítl povolit obnovu procesu s odsouzeným, za jehož údajný trestný čin byl později pravomocně odsouzen jiný pachatel. Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti exministryně Marie Benešové konstatoval rozsudkem z 19. listopadu 2013, že soud porušil zákon v neprospěch obžalovaného a nařídil provedení obnovy procesu. Návrhu spolku Šalamoun na zahájení kárného řízení kvůli tomuto výstřelku soudcovské svévole nevyhověla ani paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, ani paní ministryně Helena Válková.

Soudce do dnešního dne listopadového příkazu Nejvyššího soudu ČR neuposlechl.  Iva Brožová prošetřila  na základě stížnosti otce obžalovaného postup soudce Jaromíra Kapinuse a v dopisu ze 14. července 2014 stěžovateli sdělila: „S politováním jsem nucena konstatovat, že postup okresního soudu po rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona neodpovídá požadavku na přiměřenou rychlost v řízení…“. Za zjištěné průtahy mohla samozřejmě poslat soudce Jaromíra Kapinuse před kárný soud, nebo mu aspoň udělit výtku podle zákona o soudech a soudcích. Neučinila ale nic.

Je pravda, že o několik měsíců později přišel obžalovaný recidivista, souzený Jaromírem Kapinusem, se svědectvím, jímž zpochybnil doznání později odsouzeného pravého pachatele. Podle mého laického názoru to nemění nic na skutečnosti, že bývalý komunistický soudce v prvních měsících po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR projevil beztrestně pohrdání vrcholným orgánem obecného soudnictví demokratického právního státu.

ČTK se  tázala na názor na jednání soudce Ondřeje Lázny paní ministryně spravedlnosti Heleny Válkové, která se odpovědí přihlásila k pravomoci nejvyšší kárné žalobkyně vůči soudcům a státním zástupcům a spustila běh své subjektivní rozhodovací lhůty. Její případné rozhodnutí bude v každém případě zajímavé.

V poslední době se ale rozplevelila v justici i státním zastupitelství praxe odsouvání odpovědnosti za posuzování stížností na nižší a ještě nižší až na nejnižší stupeň soustavy, který ovšem s ohledem na kolegiální vztahy obvykle zaujme postavení obrany hradu. Podle současné právní úpravy je kárným žalobcem každý předseda soudu vůči všem soudcům v obvodu působnosti jeho soudu. Obdobně je tomu ve státním zastupitelství. Žádné ustanovení zákona neomezuje navrhovatele v kárném řízení ve výběru mezi místně a věcně příslušnými kárnými žalobci. Novináři se tak měli spíše ptát předsedy Okresního soudu pro Prahu 10 jako nejblíže příslušného kárného žalobce.

Je ale pozoruhodné, že se novináři nezamysleli nad uvažováním stížnostního soudu. Připusťme, že soudce Ondřej Lázna krátil právo obviněného na obhajobu, když odmítl čekat do nekonečna na příchod obhájce a po hodině zahájil jednání a rozhodl. Výsledkem bylo omezení na svobodě podezřelého z hrozného násilného trestného činu, které v sobě m.j. zahrnuje  ochranu každého z nás před případným pokračováním úchylného jednání.  Stížnostní soud se naopak přísně držel formální stránky věci a bez ohledu na možné ohrožení veřejnosti a ztížení objasňování podezření proti obviněnému jej pustil na svobodu.

Je to jeden z mnoha příkladů důsledků přepjatého formalismu českého trestního práva. Není ojedinělý. Např. Ústavní soud ČR rozhodl, že vazebně stíhaný obviněný musí být po zprošťujícím prvostupňovém rozsudku okamžitě propuštěn na svobodu bez ohledu na stížnost státního zástupce. Výsledkem je např. propuštění Andranika Soghojana, který odešel ze soudní síně s pobaveným úsměvem mezi špalírem samopalníků, zajišťujících bezpečnost soudního řízení.  Následně odcestoval do zahraničí.  Později byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 let, ale do vězení nenastoupil. Jeho dopadení a dodání do výkonu trestu je krajně nepravděpodobné.

Stejně tak bývalý chomutovský starosta  Alexandr Novák zcela jistě vyhověl formálním nárokům na propuštění z výkonu trestu již po odpykání jeho jedné třetiny a jistě mu nečinilo potíže zavázat se k zaplacení státu 42 milionů Kč bezdůvodného obohacení během sedmi let. Velkorysost soudu není zcela obvyklá: běžné je podmíněné propouštění po odpykání poloviny trestu, u těžkých zločinů až po dvou třetinách. Po formální stránce nelze rozhodnutí soudu nic vytknout, nicméně je otázka, zda se stát skutečně dočká „výpalného“, na které se bral ohled.

Jiná událost má vztah přímo k ministerstvu spravedlnosti. Exministryně Daniela Kovářová kdysi podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch ods. Rudolfa Tesárka a Josefa Blažka, údajných pachatelů krádeže 74 milionů Kč z auta bezpečnostní agentury. Současně jim přerušila výkon trestu. Její nástupce Jiří Pospíšil vzal stížnost pro porušení zákona zpět, ačkoli již bylo nařízeno veřejné jednání Nejvyššího soudu ČR (odňal obžalované zákonnému soudci, krátil je v právu na soudní ochranu ). Kvůli přípravě textu stížnosti a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu pak byli odsouzeni k podmíněným trestům soudce-stážista Vlastimil Matula a ředitel odboru ministerstva Vladimír Chrástecký Provedení rozhodnutí paní ministryně o přerušení výkonu trestu zařídil jiný úředník ministra, jeden z posledních přežívajících pohrobků normalizace a držitelů „rudé pracovní knížky“ na ministerstvu Jiří Balzer, který „zločin“ obou později odsouzených a exministryně Daniely Kovářové „napráskal“ Jiřímu Pospíšilovi. Bez jeho přičinění by ovšem „zločin“ nedošel naplnění, takže se zdá, že měl být stíhán společně s ostatními. Všechny pokusy o  vyvolání trestního řízení proti němu ztroskotaly právě na formálních argumentech, jichž se vždy dá najít dost jak ve prospěch, tak v neprospěch, bez ohledu na to, zda Spravedlnost pláče nebo se raduje.

Výše zmíněná „nehoda“, která se přihodila soudci Ondřeji Láznovi, také není úplně ojedinělá. Dne 30. září 1997 se díky administrativnímu pochybení dostal na svobodu vazebně stíhaný vrah Ivan Roubal, později odsouzený na doživotí. Na něho však u brány věznice čekal „uvítací výbor“ policistů, kteří si našli vhodný důvod pro jeho zadržení. V našem případu se nic takového nestalo. Vnucuje se otázka, zda je zdravější formální přístup policistů k právu dnes či zda si lépe vedli jejich předchůdci v r.1997. Při hledání odpovědi na ni je ale třeba mít na paměti, že zásadní zpochybňování hranic formálního práva by v případě extrémního přístupu mohlo mít za následek nárůst počtu případů nezákonného zadržování nevinných občanů.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Skandální rozhodnutí pražských zastupitelů

13:21 Jiří Paroubek: Skandální rozhodnutí pražských zastupitelů

Katolická církev a jejich miniaturní politická reprezentace v Praze, zastoupená v městské radě a v p…