Česká republika se opět zařadila mezi státy s mimořádně vysokým počtem vězňů, připadajících na 100 tis. obyvatel. Je to zvlášť nepříjemné proto, že na rozdíl od většiny „starých“ zemí Evropské unie podíl cizinců na vězeňské populaci je velmi nízký: na tuto ostudu si jako národ stačíme sami.

Naplnil se předpoklad, jenž jsem vyslovil těsně po amnestii: „nedojde-li k zásadní změně trestní politiky státu … během krátké doby budou naše věznice opět přeplněny“. Dobová reakce politických pseudoelit na amnestii se omezila na zběsilé napadání bývalého prezidenta, a když žhavost námětu přece jen opadla, na vězeňství se opět zapomnělo. Jako zdroj voličských hlasů  je osazenstvo věznic zanedbatelné, takže dokud nebude hrozit zastavení příjmu vězňů nebo vypuknutí vzpour a pokusů o útěk z nich, politici mimo resort spravedlnosti se o ně nezajímají.     Výčet všeho, co se pro odvrácení hrozícího kolapsu vězeňství mělo udělat, ale neudělalo, nebudu rozvádět. Vše přehledně uvedl předseda Okresního soudu Praha-západ Petr Franc v článku, který vyšel 9.února 2016 na ePravu. Doporučuji k bedlivému přečtení a zamyšlení.

Za zvláštní pozornost z uváděného stojí okolnost, že za více než tři roky jsme nedosáhli pokroku v zabezpečení monitorovacích náramků pro trest  domácího vězení. Je to historka, která dodává neumětelství státní správy vězeňství až „kocourkovskou povahu“. Bývalý ministr Jiří Pospíšil, který využil námětu zavedení domácího vězení s použitím monitorovacích náramků k vydatnému posílení své osobní oblíbenosti, se ani nepokusil o jejich obstarání. Vděční občané jej za to poslali do Evropského parlamentu. Když vypsala tendr na dodavatele náramků jeho nástupkyně Daniela Kovářová, Jiří Pospíšil jej po návratu do funkce zrušil. Od té doby následovalo dvojí vypsání tendru, ale dodavatele náramků stále nemáme.