Začalo jím trestní řízení, jež dozrálo do soudního jednání trestního proti zadrženým ve skladu. K nimi přibyli oba „Rošťáci“ a jejich známý, který jim měl opatřit tabák. Celkem žalobkyně poslala před soud 11 obžalovaných. Ač případ vznikl ve Zlíně, u soudu přišel na řadu jako poslední až po odsouzení Romana Šulyoka německým a posléze i středočeským soudem. Tuto část neblahého osudu bratrů Lebánkových jsem sledoval z lavic soudní síně, v které vládla předsedkyně senátu Iveta Šperlichová, řečená „soudkyně OLO“. Ač jsem během praxe justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty) sledoval desítky procesů, zažíval jsem zde věci nebývalé, neslýchané.

Jako první bylo seznámení s obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze, o jejíž „kvalitě“ svědčí vložení části výpovědi Romana Šulyoka v německém trestním řízení do úst obžalovaného Jana Lebánka. Spolu s jinými nepřístojnostmi jsem to kritizoval v článku z 6. června 2018 „Lidský odpad čeká na rozsudek“ (ZDE).

Jako další přišlo vyloučení věci hlavního obžalovaného Romana Šulyoka hned na začátku hlavního líčení do samostatného řízení, v němž pak „soudkyně OLO“ rozhodla o zastavení jeho trestního stíhání pro neúčelnost. Ušetřila soudu starosti s jeho eskortováním z Německa, ale současně jej ochránila před hypotetickým uložením výjimečného trestu. Zajistila mu tak v této kauze beztrestnost. Později vyloučila do samostatného řízení také věc jeho mladšího bratra Jana, který se soustavně vyhýbal účasti při hlavním líčení. Zvýhodnila tak „Rošťáky“ proti „Slušňákům“. V článku z 31. října 2018 „Urob súsedovi dobře“ (ZDE) jsem konstatoval, že „Rošťáci jsou v tomto řízení „za vodou“, čímž došlo ke zpochybnění nestrannosti a spravedlivosti procesu.