Zdeněk Kapitán: Nejsem bojovníkem za paní Michalákovou, ale pochybuji o norském systému

Tvrdíte, že Norsko není v EU, není tedy ve vaší kompetenci zasahovat do kauzy Evy Michalakové, co vás nakonec přimělo domluvit si v Norsku schůzku?

Tvrzení v otázce je trochu posunuto. Možná bych je zpřesnil tak, že ve vztahu k Norsku neexistuje právní nástroj, na základě kterého lze od Norska požadovat jakoukoliv spolupráci. Jednou z příčin tohoto stavu je mimo jiné to, že Norsko není v Evropské unii. Právní podklad pro jednání vytvořil diplomatický nátlak české strany; tak norské orgány faktickou cestou vyjádřily ochotu zasednout k jednacímu stolu. V návaznosti na ni pan premiér vydal pokyn, abych se těchto jednání účastnil já. A já toto zadání přirozeně respektuji.

S jakým konkrétním záměrem tam jedete?

Nerad bych rozkrýval strategii před samotným jednáním. Okruhy k jednání jsme konzultovali mimo jiné jak s českou, tak norskou advokátkou paní Michalákové. Jakkoliv to považuji za nevhodné, můžete se obrátit na ně, zda Vám chtějí některé informace poskytnout. Jinak se můžete opřít o vyjádření pana premiéra Sobotky, který po schůzce s rodinou 10. 2. 2015 zadání pro jednání s norskou vymezil. Z něj jako ze základu vycházíme.

Co budou vaše hlavní argumenty, s čím v jednání norské sociálky nesouhlasíte?

Moje základní pochybnost, ve které nejsem příliš smiřitelný, se týká aktivity a kvality práce norského systému s biologickou rodinou. Domnívám se, že kvalitní a aktivní práce s biologickou rodinou je elementárním předpokladem pro návrat dětí do rodiny (a to jak v minulosti bezprostředně po odebrání, tak nyní a do budoucna). V tom se ostatně shodujeme i s advokátkami paní Michalákové.

Co chcete pro Evu Michalakovou vybojovat?

V médiích se často skloňuje název Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí a většinou se z něj vybírá slovo „mezinárodněprávní“ a trochu se přitom zapomíná na to, že je potřeba se podívat do zákonného popisu jeho činnosti na to, co to vlastně znamená. Tak se jednoduše řekne, že máme případ dětí Michalákových v popisu práce (protože takové podání je pro běžného laika zcela pochopitelné) a ona to vlastně není pravda. Při pohledu do zákona lze snadno zjistit, že případ dětí, jež žijí od svého narození v Norsku, byť jsou českými státními občany a v České republice byly v minulosti na návštěvě, do rozsahu naší kompetence nespadá. Z názvu Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí je důležité ještě jedno slovo – dětí. Nejsem bojovníkem za paní Michalákovou, jsem bojovníkem za děti a jejich práva. Pokud chceme aktivity, jež budou nadcházet, považovat za boj, pak jedeme bojovat za to, aby se zintenzivnil styk s biologickou rodinou a aby se co nejdříve uskutečnil jejich návrat do rodiny podle principů, které ztělesňuje Úmluva o právech dítěte.

Máte domluvenou schůzku s institucí Bufdir,která je nadřízená úřadu barnevern, proč volíte právě tuto cestu s barnevernem není dobré vyjednávat?

Kromě Bufdir se bude na schůzce podílet zástupce norské územní samosprávy a také zástupce norského Ministerstva pro děti, rovné příležitosti a sociální začleňování. Úřad obdržel zástupců Barnevernet s tím, že Barnevernet s Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí odmítá přímo jednat s tím, že do jednání s ním je oprávněna vstupovat (norská) advokátka matky a případné jednání našeho úřadu s Barnevernetem je možné iniciovat prostřednictvím této advokátky a mohlo by se uskutečnit, bude-li to shledáno žádoucí. Norská advokátka nám sdělila, že jednání s Barnevernem nepovažuje za účelné.

Nechal jste se slyšet,že paní Michaláková tají něco, co je v rozsudku, pak se psalo, že ze spisu, nebo jde o něco ještě úplně jiného?

Nemluvil bych o tajení. Pro mě jako pro právníka tajit a nesdělit jsou dvě různé kategorie. Paní Michaláková a její podporovatelé sdělují pouze ty informace a v tom kontextu, který odpovídá určitému vidění věci. Lidsky to zcela chápu a rozumím tomu. Státní orgány by ale měly jednat profesionálně a měly by se snažit posuzovat věc objektivně, byť s porozuměním pro všechny aktéry případu. Podrobnosti opravdu sdělovat nemohu a nechci, protože je to nekorektní vůči chlapcům, jimž v historii médií vytváříme nesmazatelnou stopu, která je bude traumatizovat celý život. Nadto řada pochybností byla vyjádřena v minulosti již v médiích. Snad mohu jen dodat, že v poslední době nás kontaktoval také otec dětí a další jemu blízká osoba. Informace této druhé strany, jak asi předpokládáte, prezentují případ ze zcela opačných pozic, z pozic, které jsou zaměřeny zcela negativně proti paní Michalákové. O těchto postojích korektně mlčíme, protože je věcí těchto osob, zda se na média obrátí. A také je na zodpovědnosti médií, jak s takovými informacemi naloží tak, aby co nejméně uškodily chlapcům. Vyhrocená prezentace případu je běžnou součástí rodičovských konfliktů, které jsou naší každodenní prací, nepřekvapuje mě tedy ani v tomto případě. A v závěru je na soudech, jak postoj obou rodičů vyhodnotí.

Mohu se zeptat jakým jazykem s vámi pan Michalák komunikuje a koho myslíte tou jeho blízkou osobou?

Pan Michalák komunikuje česky s chybami. K identitě blízké osoby se vyjadřovat nechci, nerad bych něco vzkazoval prostřednictvím médií.

Máte pocit, že pan Michalák je svéprávný o čemkoli jednat? Je komunikace s ním v pořádku?

Myslím, že mi nepřísluší vyjadřovat své pocity. Pan Michalák je otcem dětí a stále má rodičovskou odpovědnost, a má tedy právo se vyjadřovat. Jistě máme dost odborné kapacity k tomu, abychom dokázali filtrovat.

Vy věříte norským soudům?

Odpověď na tuto otázku je snadno vytrhnutelná z kontextu, proto se pokusím pospat jinak podstatu svého postoje. Je tu norské pravomocné rozhodnutí, paní Michaláková využila všech přípustných opravných prostředků, obrátila se dokonce na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který shledal její stížnost na Norsko jako nepřijatelnou. Nyní je možnost nechat věc znovu projednat, a proto je třeba napřít všechny síly k tomu, aby paní Michaláková, pokud chce chlapce zpět, prokázala všechny potřebné skutečnosti. Česká republika se zavázala ústy premiéra Sobotky zavázala k tomu poskytnout potřebnou součinnost a hlídat také, aby řízení, které v Norsku nově probíhá, mělo veškeré atributy spravedlivého procesu.

Mluví se o krádeži děti, vykonstruovaných procesech...jaký na to máte názor?

Norský systém ochrany práv dětí bezesporu reaguje ve srovnání s naším systémem mnohem citlivěji na takové případy jako je případ chlapců Michalákových. To samo o sobě nemusí svědčit o tom, že systém je špatný. Je prostě jiný. Myslím ale, že je zcela na místě se kriticky ptát na některé otázky na základě konkrétních faktů. Velmi vítám zájem, který o tyto případy jeví Rada Evropy, která má dubnovém zasedání svého parlamentního shromáždění zabývat zprávou dotýkající se právě praxí a právní úpravou odebírání dětí. Tento systémový přístup může právě vést k rozkrývání nedostatků, které má přirozeně každý systém, norský, francouzský, německý a samozřejmě i náš.

Co říkáte na názor, že rozsudek je stanoven na základě domněnek, používají se v něm slova jako "domníváme se" je "pravděpodobné" a další. Žádný relevantní důkaz v něm vlastně není. Nebo máte pocit že ano?

Předpokládám, že patříte mezi ty, kterým Pavel Hasenkopf rozhodnutí ukázal. Doporučil bych tedy přečíst si norská rozhodnutí pozorně a udělat si vlastní názor. Pokud by Vám jazyk připadal příliš odborný, formulace příliš necivilní a něco nepochopitelného, měla byste své dojmy konzultovat s někým, kdo rozumí tomu, jak funguje systém ochrany práv dětí a justice k ní se vztahující a měl by to přitom být někdo, kdo ve věci není angažován.

Myslím, že systému rozumíte právě vy, proto se vás ptám, toto jsou běžné formulace, které se ve spisech či rozsudcích soudů týkajících se ochrany práv dětí objevují?

To, co jsem chtěl vyjádřit, jsem vyjádřil ve své předchozí odpovědi. Odpověď na tuto otázku není odpovědí na několik vět rozhovoru, na takové platformě nelze odpovídat na téma kvality odůvodnění soudních rozhodnutí.

Nazval by jste tedy tento případ spíše Justičním omylem?

S vědomím všech informací, které mám k dispozici, bych jej justičním omylem nenazval. Norský systém bez hluboké znalosti nelze s českým srovnávat – to není můj výmysl, to je základní premisa vědního oboru, kterému se říká (právní) komparatistika.

Na sociálních sítích se vyrojily informace o vašich dalších činnostech jeden dotaz byl i v komentářích pod videem pořadu Reportéři ČT. Níže předkládám dotaz diváka pořadu , mohl by jste se k tomu vyjádřit?

"Z.Kapitán - šéf UMPOD v Brně
Proč se média nezajímají o podnikatelskou činnost pana Kapitána? Jeho firmy (má jich tolik, že mu nemůže zbývat čas na práci, za níž je státem placen) čerpají z norských fondů a je tedy i ve velkém střetu zájmů. http://www.tradeadvice.cz/Lekt... Mimo mnohé jiné je i prokurátorem Diecézního církevního soudu brněnské diecéze!!! http://brno.biskupstvi.cz/cirk... http://www.sovastudio.cz/sova-... výuka na katedře mezinárodního a evropského práva PrF MU http://www.fakta.cz/fakta-deta... A tahle bokovčička už je docela i na kriminál: http://www.zfpa.cz/download/se... Paní Michalákové úspěšně mydlí schody a jeho tvrzení, že by děti byly odebrány i u nás, by mělo být důvodem pro podání žaloby. Ňemusím znát celý spis, aby mi bylo jasné, že tahle kauza pořádně smrdí a Barnevernet je v Norsku státem ve státě. Pokud budou zájmy českých dětí "hájit" arogantní a k jejich utrpení naprosto neteční lidé, jako pan Kapitán, UMPOD může být klidně zrušen. Vyjde to na stejno."
Docela mě udivuje, že se něco podobného objevuje až po mnoha měsících, co je případ medializován. Zkusím reagovat ve stručnosti na vše. Přednášková činnost (ať už na akademické půdě nebo mimo ni) je v souladu s mou pozicí státního úředníka, konám ji stejně, jako ji koná pro svou odbornost celá řada jiných státních úředníků, a v nejmenším se za ni nestydím. Na Právnické fakultě Masarykovy univerzity působím v současné chvíli v rozsahu 4 hodiny týdně v rámci Ústavu dovednostní výuky a inovace studia. Z norských fondů jsem nikdy nic nečerpal. Za činnost pro Diecézní církevní soud Biskupství brněnského jsem, tuším v roce 2004, dostal 120 Kč, což mi přišlo tak úsměvné, že jsem si za svou činnost pro tuto instituci od té doby nevzal ani korunu. Ostatně moje zaneprázdněnost vedla k tomu, že v současné době jako prokurátor tohoto soudu v žádném případu nepůsobím. Pokud jde o „bokovčičku na kriminál“, tak se jedná, jak předpokládám (link, který je ve Vaší otázce, totiž není funkční), o to, že figuruji v obchodních podmínkách ZFP akademie, a. s. jako osoba, která může být jmenována rozhodcem. S tím, aby bylo moje jméno užito, jsem dal někdy v minulosti před svým nástupem do funkce ředitele souhlas po té, co mě právní zástupce ZFP akademie, a. s., můj bývalý student, oslovil jako odborníka na rozhodčí řízení (jemuž jsem se tematicky během svého plného působení na Právnické fakultě Masarykovy univerzity mimo jiné věnoval). Já jsem s tím souhlasil. Rozhodcem jsem v žádném případě sporu této společnosti ustanoven dosud nebyl. Pouze podotýkám, že neexistuje žádná zákonná překážka pro to, abych byl ve své pozici rozhodcem. Pokud jde o druhou část obsahu citace části diskuse, mohu dodat jen to, že odborník by k posouzení případu neměl používat jen to, co zná z médií. Osobně své postoje nepovažuji za arogantní, nejsem politik, nepotřebuji hrát na líbivou strunu a chci pravdu nazývat pravdou, subjektivní hodnocení nikomu brát nemíním, svou fyziognomií navíc nejsem žádný sympaťák, ale za to, s prominutím, nemůžu.

Často se objevují otázky, proč ta pomoc paní Michalákové přichází až teď? Prý už se na vás obracela v roce 2011.

Není to pravda, jak jsem již mnohokráte médiím sděloval. Pro Vaši informaci přikládám přehled aktivit. Můžete z nich vybrat podle své libosti.
výběr z celkem 17ti bodového výčtu aktivit, které vyvinul Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v ČR na pomoc Evě Michalákové
(1) Norskému soudu Úřad v únoru 2012 zaslal podnět ke svěření bratrů do pěstounské péče tety; podnět byl doplněn šetřením z domácnosti tety a doplněn žádostí o spolupráci, bez reakce, a to ani po urgenci.
(2) Úřad zaslal dopis velvyslanci Norského království v červnu 2012 s návrhem spolupráce a doporučením prosazování pěstounské péče, ale obdržel pouze formální odpověď.
(3) Úřad se pokusil o kontakt s norskou advokátkou matky (například koordinace aktivit a podpora zárukami Úřadu ve vztahu k širší rodině chlapců), bez reakce, a to ani po urgencích.
(4) Úřad je v průběžném kontaktu s českými právními zástupci matky.
(5) Úřad kontaktoval mezinárodní odbor civilní Ministerstva spravedlnosti s dotazem na možnost udělení bezplatné právní pomoci pro tetu a dědečka dětí; v září 2012 byl rodině při ústním jednání vysvětlen způsob vyplnění žádosti o bezplatnou právní pomoc (ta by byla využitelná například pro řízení o úpravě styku chlapců s dědečkem, případně pro řízení o pěstounské péči tety) a i v další komunikaci Úřad na tuto možnost upozorňoval; žádost dosud podána nebyla. Úřad rodinu zejména vyzval k tomu, aby vlastním návrhem k soudu uplatnili návrh na pěstounskou péči. Dosud bez reakce. Možnost využití bezplatné právní pomoci Úřad opakovaně nabízí.

Zjišťovala jsem si také nějaké informace od rodiny Evy Michalákové, proč ta pomoc z jejich strany nebyla využita, údajně prý na tom nejsou dostatečně finančně špatně, aby měli nárok na vaši pomoc, je to tak?

O tom, že by bylo rodině naznačováno něco o dobrém finančním zajištění, nevím. Posouzení předpokladů pro přidělení bezplatné právní pomoci je vázáno samozřejmě na zjištění majetkových poměrů. S jejím přidělováním mám obecně velmi dobré zkušenosti. Jediným objektivním faktem je, že žádost o poskytnutí právní pomoci rodina dodnes nepodala. Tato nabídka ostatně stále platí pro podání návrhu na úpravu styku dědečka s chlapci. Ačkoliv tato otázka byla tematizována při jednání s advokátkami, dosud nemáme informaci o tom, že by o styk v Norsku bylo požádáno.

Co je podle vás v případu Evy Michalákové od začátku vedeno špatně, je něco čím si myslíte, že šanci na získání chlapců zmařila?A co by jste vy na jejím místě udělal jinak?

Nelíbí se mi slovo špatně. Vnímám to tak, že to tak je. Opakovaně jsem zdůrazňoval, že je třeba v případu dělat „frontální útok“, tedy opakovaně projevovat aktivitu rodiny, jež jeví o chlapce zájem, například podáním návrhu na úpravu styku dědečka a tety. Mám svůj postoj i k tomu, jak je případ zpracován právními zástupci paní Michalákové aktuálně, ale považuji za nekorektní se k tomu vyjadřovat v médiích, podněty v tomto smyslu jsme ostatně předali při ústním jednání s advokátkami matky a posléze také písemně, jakkoliv současnou komunikaci s právními zástupkyněmi matky považuji za velmi konstruktivní. Podle mě je primárním prostředkem dosažení návratu do rodiny soudní rozhodnutí. Politický, diplomatický a mediální tlak sám o sobě není prostředkem; ten je významný potud, že norská strana uvidí, že tomuto státu případ není lhostejný a že má zmíněné řízení provést zcela korektně. V tomto duchu je pro mě podstatné opakovaně nabízet pomoc a obhajovat postoj, že rodině chceme pomoci, ale ne vždy je naše vidění stejné, jako vidění druhé strany. O tom, že je tato aktivita myšlena vážně, svědčí třeba i to, že se uskuteční a je důkladně připravována cesta, kvůli které tento rozhovor vzniká.

Trváte na tom, že by Evě Michalákové byly děti odebrány možná i v Čechách a co vás vedlo k takovému výroku v lednovém rozhovoru pro Novinky.cz ?

Na podrobnější odpověď si, prosím, počkejte, jistě přijde den, kdy se budeme moci k ní s nadhledem vrátit. V tuto chvíli se k tomu nechci vyjadřovat. Jedno z poselství zmíněné panem premiérem při schůzce s rodinou 10. února 2015 bylo, že medializace případu nabyla naprosto neřízený směr a že takový stav situaci škodí. Měl jsem dojem, že to všichni přítomní kvitují. Nemám pocit, že bodání do vosího hnízda by něčemu prospělo. Raději bych hledal konstruktivní řešení, jak v případu pomoci. Snad Vás uspokojí to, že znám obdobné případy z rozhodovací činnosti českých soudů.