Zdeněk Lanz: NATO s Ukrajinou si hrají s ohněm

23.04.2021 14:07 | Komentář

V lednu 2019 jsem dostal nabídku, zda bych nepřispěl krátkým komentářem do ankety Newsletteru IVK. Otázka zněla: „Je pět let po „Majdanu“ Ukrajina svobodnější a prosperující a je tím svět bezpečnější?“.

Zdeněk Lanz: NATO s Ukrajinou si hrají s ohněm
Foto: Hans Štembera
Popisek: Vlajka NATO
reklama

Nabídku jsem přijal, i když bylo zřejmé, že „nic nového nevymyslím“. A tak jsem se pokusil „jen“ popsat stávající stav. A i po více než dvou letech si myslím, že jsem podstatu „ukrajinského problému“ vystihl vcelku věrohodně.

Hned v úvodní větě jsem si dovolil parafrázovat výrok Václava Klause, když jsem napsal, že: „Význam současné „pomajdanovské“ Ukrajiny pro světovou bezpečnost asi nejlépe vystihl Václav Klaus, když prohlásil, že za největší problém z hlediska mezinárodního rizika považuje právě Ukrajinu“. (Zdroj: Podle serveru irozhlas.cz/zprávy ze dne 6. ledna 2019 „Klaus cítí rostoucí mezinárodní napětí. Za největší bezpečnostní problém označil Ukrajinu“)

A dále jsem pokračoval: „Tak geopoliticky nesourodý stát, jako je Ukrajina, ležící navíc mezi novými členy EU resp. NATO a Ruskem, neměl být nikdy ani náznakem uveden v pokušení rozhodnout se, zda se orientovat na Západ, či na Východ. Ukrajině by byla slušela jakási, byť i nepsaná, neutralita, aby mohla provádět politiku vzájemně výhodné spolupráce jak s EU, tak s Ruskem.

Rozšíření NATO o státy bývalého sovětského bloku Rusko ještě skouslo, při přijetí pobaltských zemí již skřípalo zuby, ale jen politický diletant si mohl myslet, že se jen tak vzdá námořní základny v Sevastopolu.

Škody způsobené ztrátou ruských trhů, problémy s plynem, oligarchové ovládající ekonomiku, média i politiku, korupce, to nejsou typické znaky prosperity. A kde není prosperita, nebývá ani klid a mír.

Ale jsou tu ještě rozumně uvažující politici – prezidenti, Donald Trump a Vladimír Putin. I „skromné“ výsledky jejich dosavadních setkání dávají tušit, nakolik vědí, že cesta konfrontace není ta pravá. A jejich přátelská gesta při pozdravu v Paříži naznačují, že je ještě šance“.

Ano, tehdy šance ještě byla. V cestě jestřábům, kteří si to chtěli s Ruskem vyříkat „ručně“, totiž stál prezident Trump. Sice oslabený neustálým okopáváním kotníků a s rukama do jisté míry svázanýma obviněním z vměšování Ruska do amerických voleb, ale pořád prezident Spojených států s nezanedbatelnou mocí. Proto musel být odstaven. Jedinečnou šancí se staly prezidentské volby 2020, které se pravděpodobně zapíšou do historie jako jeden z největších volebních podvodů v dosavadních dějinách. Plán se povedl. Trump „byl prohrán“. „Demokratický pohrobek“ mírotvorce Obamy a „válečnického dua“ bez mandátu RB OSN Clinton – Albrightová se ujal úřadu a cesta k vyřizování účtů se „zabijákem“ Putinem se zdála být otevřená. A je docela možné, že mnozí Bidenovi souputníci už nyní litují, že pomohli jaderný kufřík vytrhnout z relativního bezpečí v rukách Trumpových.

To, že mocní tohoto světa chrání své velmocenské zájmy často na úkor jiných zemí, není žádným tajemstvím.  Přitom jednoznačné určení viníků následných sporů a konfliktů nebývá mnohdy jednoduché ani pro odborníky na mezinárodní právo. To platí jak pro Moskvu, tak i pro Washington. Ovšem současná rétorika amerického prezidenta (pokud tedy dá dohromady souvislou větu bez pomoci), generálního tajemníka NATO a dalších exponentů Západu, ale i ukrajinských představitelů nedává příliš prostoru ke spekulacím o pravém viníkovi současné krize. Stačí si jen přečíst několik titulků v médiích.

Snad jen úplného flegmatika nebo ignoranta mohou nechat tyto znepokojivé zprávy v klidu. A i když s tím my, „řadoví občané“ nic nenaděláme, mnohým z nás jistě vytanou na mysli závažné otázky.

Byla chyba, že Gorbačov souhlasil se sjednocením Německa a přitom si nenechal písemně potvrdit ústní slib o nerozšiřování NATO na východ?

Měl ruský ministr zahraničí Lavrov pravdu, když tvrdil, že Ruská federace se podpisem budapešťského memoranda o poskytnutí bezpečnostních záruk Ukrajině nezavázala, že bude uznávat výsledek ozbrojeného státního převratu?

Jsou dodržovány tzv. minského dohody? A pokud ne, která strana je porušuje?

Jedná se o provokace Ruska vůči Ukrajině nebo Ukrajiny vůči Rusku?

Je možné najít podobnost mezi Kosovem a východem Ukrajiny?

Jak daleko jsou mocní rusofobové Západu kvůli východní Ukrajině a Krymu ochotni zajít? Jen blafují nebo jsou odhodláni přivést svět až k jaderné apokalypse?

Česká republika svým „opožděným“ vstupem do NATO – organizace, jejíž existence se dala ospravedlnit v době bipolárního světa, ale v současné době je spíše nebezpečná sama sobě – alespoň zdánlivě získala na důležitosti. Ani se dnes nechce věřit, jak se v září 1938 vyjádřil vrcholný představitel tehdy jedné z nejsilnějších mocností světa: „Jak hrozné, nepředstavitelné, neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme!“

I proto bychom měli brát současné proklamace britského ministerstva zahraničí ve spojitosti s rozhodnutím vyhostit v reakci na informace o zapojení ruských zpravodajců do výbuchu ve Vrběticích 18 ruských diplomatů, že „Spojené království vyjadřuje plnou podporu svým českým spojencům, ….“ minimálně s rezervou.

Ovšemže naše přijetí do NATO v roce 1999 nebylo zadarmo. Ještě ani neoschnul inkoust na příslušných dokumentech a České republika sehrála roli užitečného idiota, když povolila letounům aliance využít její vzdušný prostore v souvislosti s bombardováním našeho tradičního spojence – Srbska, tehdy ještě Svazové republiky Jugoslávie s hlavním městem Bělehradem. Do první bojové akce NATO proti suverénnímu státu se tehdy poprvé od konce druhé světové války zapojilo i Německo.

V souvislosti s tím není bez zajímavosti, že v sobotu 17. dubna si Srbsko připomnělo smutné výročí kapitulace jugoslávské armády, jíž 6. dubna 1941 předcházel drtivý útok Luftwaffe na Bělehrad a další strategické cíle.

Stejnou chybu jako v roce 1999 bychom v souvislosti s Ukrajinou už neměli opakovat!

Nechat se zatáhnout do vnitřních rozbrojů této „banánové republiky“ je hazardem.

Česká republika by měl podporu NATO Ukrajině proti Rusku rozhodně odmítnout!

Zdeněk Lanz

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Radomil Bábek: Boj proti byrokratické hydře aneb Když státní správa nedělá, za co ji platíme

9:00 Radomil Bábek: Boj proti byrokratické hydře aneb Když státní správa nedělá, za co ji platíme

Podnikatelské odbory suplují práci státní správy. Podle českého práva mají úřady povinnost poskytova…