Vezměme např. Českou televizi. V Zákoně České národní rady č. 483/1991 Sb. o České televizi (platí do 30. 9. 2023) v paragrafu 2, v odstavci (2), se mj. píše: „Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů ….“
A mnozí lidé si myslí, že tomu tak opravdu je.
Na druhé straně je ale řada lidí, kteří si myslí, že tomu tak není. Například Ladislav Jakl, zakladatel Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se problematice tzv. veřejnoprávních médií věnuje dlouhodobě. Stačí si přečíst několik výňatků z jeho rozhovorů, abychom pochopili, že on patří do toho druhého proudu.
Tak např. v rozhovoru s názvem Ten výkon Geislerové na demonstraci…Osolme jim to! Ladislav Jakl pozoruje rostoucí paniku v ČT z konce ledna 2020: „Současný systém upravit nelze. Jen zrušit. A k vytlačování nepohodlných názorů bude docházet dál mimo jiné i proto, že existence státních médií je z principu špatná,“ prohlásil v rozhovoru Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause a zároveň člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za SPD.
Podle něj dnes nejde tolik o změnu zákona či o zrušení, ale o to, jak tyto instituce utržené z řetězu přimět, aby peníze všech neposílaly cizopasníkům a nevysílaly propagandu. Kritiky v křeslech mediálních rad uvítá s nadšením - zájmové síly prý mají strach, že by mohly přijít o hračku. A tak je to dobře.
Na otázku: Čím to je, že se sešel rekordní počet přihlášek do Rady České televize a do mediálních rad?, odpovídá: „Zaprvé tím, že stále více lidem se zajídá, jak za jejich peníze tyto instituce – Český rozhlas a Česká televize – místo služby veřejnosti šíří jednostrannou probruselskou, ekofašistickou a promigrační propagandu a ze svého rozpočtu krmí napojené zájmové skupiny. A zadruhé, ty zájmové síly, které si hlavně Českou televizi před dvaceti lety přivlastnily, žijí z ní a užívají ji jako nástroj zájmů svých loutkovodičů, mají stále větší strach, že by o svou hračku mohly přijít. A je to dobře. Aspoň budou obě instituce a jejich praktiky více na očích, když se o nich teď víc mluví.“
Problematikou České televize se zabývají i další rozhovory Ladislava Jakl, např. ČT měla fungovat jen dočasně! Ladislav Jakl odhalil, o čem se mluvilo po roce 1989. Mnozí nebudou rádi - z února 2020, Jak to chodilo v ČT? Radní kryli vedení, odhaluji Jakl. Peníze a „nezávislost“? Zcela bez obalu z června 2020….
O problematice veřejnoprávních médií (nebo také médiích veřejné služby) bychom mohli číst hodiny a hodiny, možná i dny a týdny, ale pro alespoň hrubou představu o obou hlavních názorových proudech by mělo shora uvedené bohatě stačit.
Je na každém občanovi, který Českou televizi sleduje nebo sledoval, aby si svobodně vytvořil představu, který z uvedených názorových proudů je blíže k pravdě. Na to má v demokratické společnosti zcela jistě právo. A také má právo na to, aby případně udělal svobodné rozhodnutí, že Českou televizi sledovat nebude.
Problém je ale v tom, že pokud vlastní televizní přijímač, je povinen koncesionářský poplatek platit, i když Českou televizi nesleduje. Podle článku Poplatek za ČT vzroste o 25 korun a za ČRo o deset (České noviny ČTK 5. 9. 2023) se koncesionářský televizní poplatek od začátku roku 2025 pravděpodobně zvýší o 25 korun na 160 korun měsíčně a rozhlasový vzroste o deset korun na 55 korun měsíčně. Počítá s tím návrh takzvané velké mediální novely.
Nově budou televizní a rozhlasový poplatek platit ti, kteří disponují jakýmkoliv zařízením, které umožňuje příjem veřejnoprávních médií, tedy i mobilem, tabletem nebo počítačem. Když to sečteme a vynásobíme dvanácti měsíci, to už jsou pěkné peníze. Zvláště při současné „láci“. A pro toho, kdo tuto službu nevyužívá, je to platba zcela absurdní.
Ale jak z toho ven? Variant se nabízí několik. První, co finančně průměrně gramotného člověka asi napadne je, zda Česká televize, ale i Český rozhlas potřebují ročně tolik miliard. Vždyť kdo umí „z voleje“ např. vyjmenovat počet a názvy stanic České rozhlasu a účelnost jejich vysílacích schémat? Nakoupit a promítnout filmy, ale i vlastní tvorbu zvládají běžně komerční televizní stanice.
A zpravodajství a publicistika? Ať se každý rozhodne, zda mu ta současná veřejnoprávní stačí. Proč tedy oba molochy nezredukovat na, snad nutné, minimum. Např. pro informování obyvatelstva o zásadních skutečnostech, jako mohou být např. přírodní katastrofy, havárie apod. Tedy informace vedoucí k záchraně životů, zdraví a majetku. Dále pro přístup nejvyšších ústavních činitelů, oprávněných informovat obyvatelstvo např. o napadení státu, vyhlášení války apod. Prezident republiky by je mohl použít třeba pro vyhlášení mobilizace branné moci, nebo pro sdělení, že se mu díky jeho obratné politice podařilo zajistit v Evropě dlouhodobý mír. Nemovitosti a vybavení prodat a zlomek současných veřejnoprávních miliard platit ze státního rozpočtu. Možná alternativa je i privatizace beze zbytku.
V současné době by ale asi nejjednodušší bylo, aby si Česká televize i Český rozhlas svá vysílání zakódovaly a příjem byl umožněn pouze těm, kdo si jejich službu zaplatí.
Zdá se to jednoduché. Ale buď jak buď, občané musí mít právo Českou televizi neplatit, pokud ji nesledují!
Zdeněk Lanz
Psali jsme:
autor: PV
%20-%20Kopie_profil_top.jpg)
