Maršálu Koněvovi je vyčítáno, že do Prahy „přijel“ až „s křížkem po funuse“ (jako by se pražští příslušníci Waffen-SS byli bývali sami od sebe změnili v beránky a dobrovolně a beze zbraní opustili Prahu, jako by se na celém území osvobozeném v rámci Pražské operace nic vážného nestalo). Je mu vyčítáno, že velel potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956 a že velel sovětským vojskům ve východním Německu v době stavby Berlínské zdi. Je mu přisuzováno, že když v květnu 1968 navštívil prezidenta Ludvíka Svobodu, měl údajně zaštítit zpravodajský průzkum před obsazením Československa vojsky některých armád států Varšavské smlouvy.
Ivan Koněv byl za první světové války odveden k dělostřelectvu armády carského Ruska. Po vypuknutí Říjnové republice se přidal k bolševikům a pak už „jenom“ velel a služebně postupoval a hodnostně povyšoval. A plnil rozkazy.
Ale když už zastupitelé rozhodli, že Koněv musí pryč, proč ho nenahradit někým jiným. Vždyť i my máme své vlastní vojáky – hrdiny, kteří by si důstojný pomník jistě zasloužili. A někteří dokonce dosud žijí. Tak např. armádní generál Petr Pavel v záloze. Bývalý náčelník Generálního štábu Armády České Republiky a bývalý předseda vojenského výboru NATO. Držitel francouzského Řádu čestné legie, nejvyššího amerického vojenského vyznamenání komandér Záslužné legie a potenciální kandidát na prezidenta republiky. Je také na seznamu lidí, které doporučila Poslanecká sněmovna prezidentovi na státní vyznamenání.
Co na tom, že zdaleka ne všechny akce NATO patří na „tabuli cti“, co na tom, že za souhlas s bombardováním Bělehradu v roce 1999 by za určitých okolností mohl někdo skončit před Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii.
Koněv a Pavel. Oba vojáci, ale oba žijící v jiné době a z velké části i v jiné mezinárodně politické situaci. Ty přece vůbec nejde srovnávat.
Ale přece! Koněv v armádě bolševické diktatury končil, Pavel v armádě komunistické diktatury začínal.
Možná měl Pavel víc štěstí v tom, že před listopadem 1989 žádný „ostrý“ bojový rozkaz nedostal, na Vojenské akademii Antonína Zápotockého zažil změnu azimutu a „otáčení děl“ o 180 stupňů, a vzhledem k jeho zřejmým vojenským schopnostem mu v další kariéře nebránilo ani členství v KSČ. Ale pro jistotu se později ještě „pojistil“ prohlášením, že Rusko je nebezpečnější než Islámský stát.
Ale co na tom všem? Koněv i Pavel byli vojáky a vojáci v armádách celého světa plní rozkazy nadřízených. A to bez výjimky (tedy snad jen kromě těch, kteří právě připravují puč). A je jedno, zda je to Ivan, Petr nebo Pavel.
Tak když už musí Koněv pryč, dejme tam Pavla. Alespoň je to našinec.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
