A nelze se jim divit. Vždyť tak si mnozí přímou volbu jistě nepředstavovali. Dva kandidáti, oba bývalí komunisté. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet, mohl by možná někdo zjednodušeně uvažovat. Navíc prezident má v našem systému velmi omezené pravomoci, tak o co jde. Pavel nebo Babiš, vždyť je to celkem jedno. Ale je skutečně jedno, kdo bude dalším přímo zvoleným prezidentem České republiky? Podle mediální masáže, kterou v posledních dnech zažíváme, se zdá, že nikoliv.

Současný zápas o to, zda se tzv. mírovým štváčům podaří zprostředkovat příměří, nebo jeho odpůrci prosadí další dodávky těžké bojové techniky za účelem vítězství, což nepochybně přispěje k další devastaci už tak těžce zkoušené země a jejích obyvatel, to jen potvrzuje. Česká republika je jednou ze zemí, které stojí v první linii té druhé, „bojechtivé“ skupiny“. A pro mnohé voliče může být otázkou, zda by i vzhledem k současnému personálnímu obsazení ministerstva obrany a generálního štábu byl voják na Hradě, byť v záloze, to správné.

Bývalý premiér Babiš si už vrcholnou politiku vyzkoušel a jeho působení v době covidové pandemie (např. střídání ministrů zdravotnictví, zavření škol, prosazování povinného očkování atd.) bylo více než problematické. Ale byla to bezprecedentní situace a on neměl po ruce žádný sylabus, jak postupovat. Jeho někdejší členství v KSČ sice není pro výkon nejvyšší ústavní funkce právě nejlepší vizitka, ale ohledně tohoto „škraloupu“ jsou si s armádním generálem v záloze Pavlem rovni.