„... Nemusíme se tady přesvědčovat, že eskalační potenciál války na Ukrajině stále roste. Vyloučit nelze ani ty nejvážnější scénáře. Nechci nic přivolávat, ale kdyby došlo ke střetu mezi Ruskem a aliancí, naší země se to dotkne okamžitě. Armáda bude aktivním účastníkem od první minuty. Území České republiky, naše infrastruktura a naši spoluobčané budou cílem nepřátelského působení ve všech doménách… Musíme zpracovat vizi válčení České republiky.“ 

I když jde jen o několik vybraných tezí z úvodního projevu náčelníka generálního štábu Karla Řehky velitelském shromáždění 22. listopadu, člověku z toho tuhne krev v žilách. 

Dnešním pamětníkům, kterým již zanikla branná povinnost, ale ještě si pamatují z výkonu základní vojenské služby k čemu byli vedeni, se to může jevit jako absurdní dějinné divadlo. Něco podobného už jednou slyšeli, jen obráceně. Možná si někteří ještě vzpomenou na oblíbený bonmot našich socialistických ženijních důstojníků, že „přechod Rýna cvičíme na Dunaji“.

Pro většinu našich občanů je jistě jednoznačně pozitivní, že jsme se po desetiletích nesvobody vymanili z područí sovětských, ale především našich soudruhů a stali se opět součástí „svobodného“ světa. Jen si někteří z nás v té euforii nevšimli, že jsme „hnali bolševiky na východ“ s takovou rasancí, že se k nám vrátili ze světové strany zcela opačné. Samozřejmě v jiných maskovacích barvách a s daleko sofistikovanějšími metodami oblbování lidí. Ale to, bohužel, mnohým lidem ještě nedošlo. Výsledky posledních parlamentních voleb jsou toho jasným důkazem.