Zdeněk Slanina: S tou slušností je to v naší vědě někdy dost vachrlaté

14.02.2018 8:40

Ta magická floskule AKADEMICKÁ SLUŠNOST, co se dala za poslední 3 měsíce zaslechnout tak aspoň 99-krát je zvláštním folklórem, že kdykoliv předseda akademie končí, tak naběhne do boje o Hrad. Tentokrát už po čtvrté v řadě. A vždycky s mediálním halasem o 'elitě' národa. Zato o skutečném stavu té 'slušnosti' ve vědě se už tolik nemluví.

Zdeněk Slanina: S tou slušností je to v naší vědě někdy dost vachrlaté
Foto: AV ČR
Popisek: Budova AV ČR

Akademie věd je normálně dost v informačním stínu. Asi jako Akademie múzických umění nebo Akademie třetího věku. Začátkem devadesátých let došly věci tak daleko, že část veřejnosti na otázku o Akademii věd odpovídala otázkou: To ještě existuje? Vinou neobratnosti tehdejšího svého vedení totiž akademie byla chápána jako něco typu SČSP. Skutečně, tehdy osud akademie měli v rukou lidé, co netušili, že koncept aktivních výzkumných akademií věd nevznikl v bolševickém Rusku ve 20. století, nýbrž v Německu na počátku 18. století. A že v sousedním Německu takovou akademii mají, a to dnes pod názvem Společnost Maxe Plancka, vzniklou v r. 1911, a ta nyní má kolem 80 ústavů s nějakými 17000 zaměstnanci. A asi dvacet let trvalo, než akademičtí lodivodi zvěděli, že Společnost Maxe Plancka nežije z nárazových grantů, nýbrž ze stabilního rozpočtu. Ten rukolapný argument ze sousedního Německa pro další existenci akademie u nás ležel roky nepoužit. V důsledku poslední prezidentské kampaně se sice akademie nyní na chvíli dostala poněkud do médií, i když je otázka, jestli ji to přinese spíš kladné nebo záporné body. Kampaní procházelo chytlavé slovo neboli catchword slušnost, ač víc jak 99% veřejnosti prostě nemohlo mít informace, jak se to s tou slušností v oné instituci vlastně má či nemá. Ale ausgerechnet proto se mohlo tak široce používat. Tedy, IMHO, se to tam s tou slušností má tak nějak jako v jiných korporacích.

Nakonec, představte si situaci, že jako manžel zaslechnete v médiích, sice jen na půl ucha ale zato aspoň 99-krát, nějakou magickou floskuli o nějakém pracím prášku. A pak vás jednoho dne choť pošle něco koupit do supermarketu, a když už odcházíte, tak ještě přidá - a taky vem prací prášek. No samozřejmě, že koupíte ten z té magické floskule. Obecně platí, že pokud se v TV mluví o něčem, co je mimo okruh našeho zájmu, tak (bláhově) vycházíme z formule: Říkali to v TV, tak to asi snad bude pravda. A proto pár příkladů, že to s tou slušností v naší vědě může být někdy dost vachrlaté.

Hladinu českého vědeckého rybníka před několika lety rozčeřila politováníhodná kauza vědeckých nepřístojností akademika Bezoušky (AB), který publikoval neexistující či aspoň nereprodukovatelné výsledky. Kauza tehdy byla na naše poměry pojednávána pozitivně nadstandardním způsobem - oba jeho zaměstnavatelé - Mikrobiologický ústav AV ČR (MBÚ) i Přírodovědecká fakulta UK - s ním ukončily pracovní poměry . Věc se odehrála na pracovišti Akademie a podstatnou roli v rozkrytí podvodných praktik sehrály tři tam pracující studentky. Ale ještě významnější roli hrála zpráva etické komise britské agentury pro medicínský výzkum MRC (Medical Research Council), která s MNOHALETÝM předstihem konstatovala prakticky totéž, co pozdějšími okolnostmi vynucené české šetření. Leč tehdy byla britská zpráva v Praze zametena a AB dál úspěšně sklízel výzkumné mega-granty - odhaduje se, že celkem za až 300 miliónů Kč. Z dnešního pohledu tedy spíš vyhozených oknem. Vědečtí pracovníci sami s určitým tichým zadostiučiněním tehdy přivítali, že po delší době bohudíky zase došlo na jednoho z těch vykuků, co v tom umí chodit. Před tím to byla dvojice Zachariáš-Kindl, známá sice jako vůdčí tým na právech v Plzni, leč ti dva taškáři ve stejné době zastávali i posty ředitele a místoředitele Ústavu státu a práva AVČR v Praze (ač ni jeden nemá ni jednu práci v mezinárodně uznávaném časopise - v době, kdy se Akademie nesmyslně zbavovala lidí se stovkami takových prací). Kdo v tom umí chodit, může mít úvazků i víc než 24 hodin denně. I jejich působení v Akademii tehdy konečně skončilo.

Jenže tehdy hned pohotově vznikaly mýty - např. AB je první případ svého druhu, AB žil ve vzduchoprázdnu bez jakýkoliv vazeb, tři studentky z MBÚ jako první u nás přinesly důkazy možných vědeckých nepřístojností. Vedoucím katedry, profesorem, držitelem obrovských grantů se u nás jen těžko stanete bez pečlivě budované sítě konexí, které se udržují v provozním stavu mazivem, jehož jméno radši ani nevyslovujte. Tedy pokud působíte v akademické obci - to nevyslovované mazivo má totiž název morální korupce. Samozřejmě, že jsou výjimky, nejzářnější z nich byl profesor Antonín Holý, který se ovšem profesorem nestal na žádné pražské VŠ, nýbrž v Olomouci, a to až kolem sedmdesátky. Už to o něčem vypovídá, neb patřil asi do podobné váhové kategorie jako Purkyně či Heyrovský. Ovšemže lidé typu AB budou těžko stát o člověka, který by s nimi určitě basu nedržel. Ty tři studentky jistě prokázaly odvahu i vynalézavost. Ve světě by se nazývaly whistleblowerky, u nás se razí rukolapný termín sojky, leč ještě nezdomácněl. Správná formulace by měla být, že ty tři studentky jsou prvé sojky v české vědě, které se nepodařilo znemožnit dřív, než stačily zazpívat na pravdivou notu. Ještě správnější formulace by ale byla, že nebýt oné důvěrné zprávy etické komise britské agentury MRC, věc by i tentokrát v Praze tiše vyšuměla do prázdna. Ovšem tristní skutečnost, že zpráva MRC před více jak deseti lety v Praze prostě zmizela do trezoru, měla za následek oslabení důvěryhodnosti všech českých výzkumníků. Bude to vůči většině z nás sice zcela nespravedlivý fallout, ale věda a spolupráce ve vědě staví na důvěře. Nechci malovat čerta na zeď, ale kdyby se ona partyzánská akce těch tří studentek nezdařila, tak v té poslední kampani by docela dobře mohl figurovat ten AB, halasně národu mediálně představovaný jako vzor solidnosti, slušnosti, a galaktické vědecké mega-úspešnosti.

AB byl odhalen zcela nesystémově - pokud by to bylo jen na bedrech systému, byl by dodnes určitě akademickou velecelebritou. Nebyl by to ostatně jediný takový případ. Třeba před lety mi vyšel v LN článek, kde jsem popsal i jednání vědeckých hoštaplerů, kteří - i když jsou na nereprodukovatelná data upozorněni, a to dokonce ještě před odesláním práce - nehnou prstem a nesmysly bohorovně to nechají tiskem vyjít. Vzdor mým početným upozorněním by ty chyby v onom renomovaném časopise nejspíš tiše přežívaly podnes, neb tehdejší pravidla neumožňovala, aby opravu otiskl někdo jiný než původní autoři. Skutečně později pak byla formulace amerických etických pravidel pro publikování změněna tak, že oprava chyb může být publikována i osobou, která je odhalila. Tento zajímavý Czech-made příspěvek vědecké etice v celosvětovém měřítku jsem prvně pojednal v dosti případném mezinárodním médiu - časopise pro nereprodukovatelné výsledky (Journal of Irreproducible Results). Ten můj článek v LN 12.1.2008 nijak nezastaral - spíš o něco předešel dobu. Výkon AB na poli českých vědeckých nepřístojností bych nyní osobně hodnotil tak medailí bronzovou. To kauzu popsanou LN cením stříbrem za českou vědeckou ne-etiku, neb indukovala změnu pravidel publikační etiky ve světě. Mimochodem - upozornil jsem na tuto záležitost i Etickou komisi Akademie, leč odpověď jsem nikdy nedostal. Systém totiž začíná fungovat teprve až pět minut po dvanácté, jen když už prostě není zbytí.

Po rozdání bronzu a stříbra by se slušelo udělit i kov nejcennější, máme-li však už kandidáta toho hodna? Máme! Pravým imperátorem vědeckých nepřístojností ve světovém měřítku je pověstný akademik Trofim Denisovič Lysenko (1898-1976). Jakkoliv jsou naše české poměry malé, ba provinční, na naše zlato v daném oboru by se slušela aspoň kvalitativní paralela s Trofimovými kousky. Lysenkismus je kombinace produkce chybných, nesmyslných, neexistujících výsledků za současného využívání represivního aparátu státu k pacifikaci nehodících se kritiků. Prominentním kritikem Lysenka byl botanik akademik Nikolaj Ivanovič Vavilov (1887-1943), leč Lysenko byl Stalinův protégé, a tak řešení bylo nasnadě. V r. 1940 je Vavilov zatčen, obviněn ze špionáže, dostává pochopitelně trest smrti, ten je pak zmírněn na dvacet let (jeho bratr Sergej byl též akademik, a později i prezident Akademie věd). Leč Vavilov ve vězení onemocní a v lednu 1943 umírá. Lysenko má na deset let od kritiků pokoj. Lysenko se v r. 1935 stal řádným členem Akademie zemědělských věd, a v r. 1938 jejím prezidentem (tři jeho bezprostřední předchůdci byli naopak postupně zlikvidování v čistkách). V r. 1939 se stává akademikem AV SSSR a členem jejího Presidia. Záhy po zatčení Vavilova ho nahrazuje ve funkci ředitele Ústavu genetiky. Když však Watson a Crick v r. 1953 publikují uspořádání DNA a tím de facto dědičnost redukují na strukturu jedné, byť velké chemické molekuly, představuje to i definitivní zpochybnění Lysenkových pseudovědeckých nápadů. Je málo známo, že už na počátku padesátých let došlo k pokusu o vzpouru proti Lysenkovi. Komise pro obhajoby odmítla udělit vědeckou hodnost jednomu jeho oblíbenci - pro pochybnosti o vědecké hodnotě. Tuto vzpouru však Lysenko tehdy ještě snadno zpacifikoval. Až v r. 1956 (dočasně) končí jako šéf Akademie zemědělských věd. Ale ještě se mu daří obludit Chruščova (oba byli původem z Ukrajiny) a do jejího čela se ještě pak na chvíli vrátí. V r. 1962 tři známí fyzikové – akademici Zeldovič, Ginzburg a pozdější nobelista Kapica - se veřejně vymezili proti Lysenkově pseudovědě a jeho podílu na likvidacích jejích kritiků. S odchodem Chruščova v r.1964 se pak Lysenkova moc už definitivně láme - v r. 1965 je odvolán z postu šéfa Ústavu genetiky. Sám Lysenko až do své smrti v r. 1976 trval na tom, že nikdy vědecky nepodváděl, nikoho neudal, a že se jen a pouze v některých věcech mýlil. Lysenko nikdy nebyl - jak se dnes říká - členem žádné politické strany; akademikem zůstal do konce života. A i po smrti měl hrstku obdivovatelů a obhajovatelů. Pozdější disident a nositel Nobelovy ceny za mír akademik Andrej Sacharov shrnul v r. 1964 na Valném shromáždění Akademie Lysenkovo neblahé působení slovy: Je odpovědný za zahanbující zaostávání našich biologických věd a zvláště pak genetiky, za šíření pseudovědeckých koncepcí, za nezodpovědné jednání, za degradaci vzdělání a také za pomlouvání, vyhazovy, zatýkání, dokonce i smrt mnoha skutečných vědců.

Zdá se vám nemožné, že něco takového - byť v pohodovější, české soft formě - se mohlo odehrát i u nás? Tak pojďte a poslyšte. V osmdesátých letech se v Praze zrodila jistá chemická koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč byl to celé jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil, opublikoval v cizině a chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání, JCE), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán - před létem 1988 jeden z autorů chybné koncepce, jistý Doc. R. Zahradník, udal moci mou korespondenci s emigrantem. Vypuklo obludné vyšetřování mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, apod. Věc směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst-case scenario mohlo být tak deset let ve třetí nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Po mnoha peripetiích se věc začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman můj vyhazov nebyl ochoten podpořit, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. Totalitní část té kauzy jsem nedávno podrobně zveřejnil ve sborníku NTM (Národní technické muzeum) a zjednodušená verze vyšla i v mezinárodním časopise pro historii a etiku věd ve Švýcarsku. Podstatně dříve vyšel i ten zabrzděný článek v JCE, už v r. 1991. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá hlavně poznámka pod čarou na prvé straně: 'Původně byl článek zamýšlen pro věnování 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.'

Jenže i když jsem z práce nakonec vyhozen nebyl, byl nicméně vydán trestní výměr Vl/Sz/141, kterým též došlo k tomu zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině. Udavačova cíle bylo dosaženo - článek neměl šanci na vyjití. Leč moc se nevzdávala - byla mne rozhodnuta z práce stejně vyhodit, jen co udavač dodá další kompro, o kterém široce bájil. Tím se dostáváme k jeho druhé motivaci, neb ten člověk sám chtěl vyjet na výhodný dlouhodobý pobyt, u kterého však byl ten háček, že šlo o typ pobytu, který byl podle dohody ČSAV a MŠk možný pouze pro kmenové pracovníky VŠ. Tento háček se dal deaktivovat jedině protekcí z nejvyšších míst a taková protekce předpokládala mimořádný zřetel, mimořádný zájem. A ten zde byl, jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 89 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivezl, nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Ledva vypukl samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let. Celou záležitost jsem pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato ten udavač byl svým selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího oddělení studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. Kdo ze čtenářů si chce dopřát autentické inkvizitorské atmosféry těch let padesátých, nechť se začte do Mladé fronty z 2.12.1958. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval (v mezidobí byl z Presidia přesunut na jedno z akademických pracovišť). Ten druhý aparátčík druhdy byl ved. odboru na odd. školství a vědy ÚV KSČ. Tuhle trojici spojoval společný zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých levelech, jak se teď ve vlasti říká. Nejhůř na tom ale byl ten třetí, co působil nějakou dobu na ÚV KSČ - byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Nejprve bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého udavače. Jenže o této jejich bájivé fabrikaci jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr s Akademií, byť to Zákoník práce fakticky nepřipouštěl. Ježto byl navíc zlikvidován 'bez udání důvodů', vytrvale jsem žádal právě o nějaké zdůvodnění, aby se od něj mohla odvíjet náprava. Nedostal jsem je nikdy - většinou jsem odpověď nedostal žádnou, nebo Akademie hrála divadlo, že nechápe, o co vlastně jde. Přitom věc byla tak jednoduchá, že i strážmistr Flanderka z Putimi by ji zvládl za jedno odpoledne. Ten výměr Vl/Sz/141 je jednak podepsán tehdejším ředitelem ústavu, a ten se v něm odvolává na vyšetřovací komisi jím samotným zřízenou. Ergo, co by udělal strážmistr Flanderka? Zeptal by se toho ředitele na kauzu vůbec a na složení vyšetřovacích týmů (celkem kolem deseti lidí, všechno zaměstnanci Akademie). A pak by si dal jednoho velkýho panáka na kuráž a postupně pohovořil s těmi cca deseti členy vyšetřovacích týmů. Jak prosté, milý Watsone!

Ta kauza zvaná ASANACE-2 je tam prostě TABU. Podobně jako bylo TABU, že Bezouškovy výsledky se nikdy nikomu nepodařilo zreprodukovat. A jako správného TABU se vám toho nikdo v Akademii prostě neodváží dotknout. Neexistuje v ní totiž tenure, tedy prakticky nezrušitelný pracovní poměr, jen časově omezené kontrakty. V civilizaci zajišťování etického zdraví vědeckých institucí připadá právě lidem s tenure - nic neriskují a přitom mají zkušenosti a autoritu. A tak zatím ani není nikoho, kdo by se odvážil onomu jistě oprávněnému držiteli zlata za přínos české vědecké ne-etice tuto poctu nejvyšší slavnostně předat. Holt jsme malá země a zrovna teď momentálně žádného Vavilova, Kapicu či Sacharova nemáme. Ale, aby závěr vyzněl optimisticky, taky zase nemáme Lysenky, kteří někoho dostali do Gulagu na zlatonosné Kolymě - to nanejvýš tak do kartouzy ve Valdicích u Jičína. Ale máme docela dost různě nepoctivých Bezoušků, kteří docela vesele a úspěšně vegetují. A taky systém, který jim to umožňuje, neb v něm platí, že poctivost se nevyplácí. A tak snad ani nepřekvapí, že držitel té pomyslné zlaté medaile taky druhdy figuroval jako pretendent na kandidáta na Hrad .....

Když to ale nemohla udělat Akademie, a koneckonců ani strážmistr z Putimi, udělali to nakonec specialisté z ÚDV a některé z těch výpovědí jsou k vidění teď v tom sborníku NTM. Dávno, dávno již tomu jsem kopie těch výpovědí zaslal všem vrcholovým funkcionářům Akademie. Během let 2005-17 samozřejmě i místopředsedovi/předsedovi Drahošovi, leč ani ten mi na tu řadu suplik také nikdy ani neodpověděl. Holt solidnost a slušnost přímo na kvadrát. Za poměry v nějaké instituci je ovšem odpovědné její vedení, jak ríkával v kampani i sám kandidát Drahoš: ‘Ryba smrdí od hlavy’. Není to ostatně jen moje zkušenost, viz třeba zde, ale vzhledem k tomu informačnímu stínu se chytlavé slovo neboli catchword ‘slušnost’ stejně mohlo v prezidentské kampani používat od rána do večera.

À propos - nejen o té poslední třešničce na dortu je možno si přečíst i ve velmi zajímavých pamětech ex-předsedy ČSAV Josefa Římana: J.Říman, F.Houdek: Od pluhu do senátu a zpátky, Galén 2017.

Zdeněk Slanina

Autor působí přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Filip Andler: OSN odmítá sankce proti Venezuele

19:53 Filip Andler: OSN odmítá sankce proti Venezuele

Pravicoví komentátoři s oblibou svádí neutěšenou ekonomickou situaci Venezuely na socialismus, ve s…