Kongres ovládli republikáni. Mohou teď nejen znehodnotit prezidentovy dosavadní legislativní kroky, ale i do budoucna paralyzovat jeho rozhodování o dalším vývoji ve Spojených státech.

Svět se ovšem v této chvíli nejvíc snaží uhádnout, do jaké míry a v jakém směru ovlivní moc republikánů nad Kongresem působení Spojených států v globální politice a v ohniscích ozbrojených střetů a napětí.

Barack Obama se sice může v případech republikánského odporu k jeho stylu zahraniční politiky uchylovat k prezidentským dekretům, ale bude to znamenat, že v očích světa budou kroky Spojených států v zahraničí, včetně těch intervencí v ohniscích ozbrojených střetů, vypadat méně důvěryhodně.

Nebudou-li posvěceny hlasováním ve sněmovnách Kongresu, dá se to vykládat i tak, že s nimi Amerika tak docela nesouhlasí. Něco takového by asi nevyhnutelně snižovalo autoritu vlády Spojených států na mezinárodně politické scéně.

Taková perspektiva ovšem nemůže být lhostejná Evropě. Na východě našeho kontinentu se už opět o osudu celých států nebo o částech jejich svrchovaného území rozhoduje silou zbraní. A do konfliktu na Ukrajině je vtahována Evropská unie.

Naštěstí jen politicky a naštěstí nemá zapotřebí Kyjev do evropského společenství tlačit silou, dokonce ani lákat, protože ukrajinské volby potvrdily, že značnou většinu Ukrajinců není třeba do Evropy nutit či lákat.

Atlantická aliance nicméně už na blízkost – myslím teď geografickou blízkost – ukrainského konfliktu a na pohyby ruských ozbrojených sil zareagovala, a to nejen zvýšenou pozorností ale zvýšenou pohotovostí, tedy vojensky.

A v této rovině, v rámci této organizace, Severoatlantické aliance, se věci už přímo týkají i Spojených států a Kanady. A na druhé straně všech států euroatlantického prostoru se týká otázka funkčnosti amerických rozhodovacích mechanismů. Nejenom v rámci Severoatlantické aliance, ale v obecné politické rovině.

Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier neváhal na to poukázat hned po oznámení výsledků amerických voleb. Vyjádřil to těmito slovy: „Právě v souvislosti s krizemi, které si v našem světě naléhavě žádají řešení, je velmi důležité, aby byla Amerika akceschopná.“

Ironií osudu zní teď přes Atlantik z Evropy do Ameriky stejné volání, jaké ještě nedávno letělo přes oceán opačným směrem. „Potřebujeme v Evropě silného spojence, potřebujeme po našem boku silnou a jednotnou Evropskou unii.“

To bylo obsahem poselství, která Washington adresoval Evropě ve chvíli, kdy se rozplynula perspektiva pozitivních partnerských vztahů mezi Amerikou a Putinovým Ruskem.

Co z toho plyne? Stručně řečeno: Jednak připomínka, že Evropská unie stále ještě není v mnoha ohledech jednotná, jednak zjištění, že v tomto století se Evropa a Amerika budou vzájemně potřebovat právě tolik, ne-li víc než ve století minulém.

Jejich společným posláním bude ale, podle mě, především dokazovat zbytku světa, že společenství západních demokracií je stále ještě příkladným civilizačním modelem schopným přežít bezprecedentní rizika současnosti.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.